Ve svěrací kazajce

Otevřela jsem oči. Ze spánku mě probudilo zarachocení klíčů a odemykání vchodových dveří. Hodiny hlásily brzký čas 7:08. „Cože?! Kdo to může být? A proč teď?!“ Ihned mě napadlo, že je to majitel našeho bytu, protože on jediný má, kromě mě a mého přítele, klíče. Ale co tu dělá takhle brzo? Přece by dal s předstihem vědět, že se k nám chystá na prohlídku!

Bylo to až příliš zvláštní. S odhodláním zjistit, co se děje, jsem se rozhodla vstát z postele. Jenže to nešlo. Nepohnula jsem se ani o píď. „CO? Proč to nejde?!“  Vyděsila jsem se. Napínala jsem veškerou svou vůli, kterou jsem mohla po ránu posbírat, abych donutila své tělo poslouchat. Ale ono se nehnulo. „Už je to zase tady,“ prolétlo mi bezděčně hlavou a zachvěla jsem se. Strach mi začal pumpovat svou esenci do žil.

Postřelená sýkorka

Mám, nemám, mám, nemám, mám. Tak já to zkusím.
Stejně jako filmová Popelka v šatech s vlečkou a stříbrem vyšívanými jsem se rozhodovala, zda vstoupit do míst, o nichž tuším, že tam nemám, co dělat. Jsou to komnaty se štítkem "politika" a "světonázor," a to jsou kvůli pluralitě názorů témata, při kterých můžete být zabiti i na internetu. Jenže aktuální situace na Ukrajině je něco, co hýbe nejen východní Evropou, ale celým světem a dotýká se i nejnižších instancí - nás všech. Dovolte mi se s vámi podělit nejen o své postřehy, ale dodat na závěr i trochu povzbuzení.

Huš, ať už jsi pryč!

Přelom roku bývá pro mnohé z nás časem zastavení a rozvažování nad tím, co bylo a zároveň co teprve nastane. Je to jako bychom stáli na prahu dveří, které vedou z jednoho domu do druhého. Oba domy jsou přitom naše, jeden z nich ale musíme opustit a přestěhovat se do nového. Dobrou zprávou tedy je, že jste ve svém životě měli hned několik domů - aneb kolik je člověku roků, tolik bylo domů.

O přátelství

Často se mi stává, že se zamyslím nad úplně banálními věcmi, třeba proč je v nějakém slovním spojení spojka, a proč ne čárka. Proč se něco jmenuje tak, jak se jmenuje a proč mi slovo "pravý" vždycky v představách evokuje linecké kolečko a slovo "levý" marmeládu. Jenže v poslední době mě má hlava neustále stíhá i se zákeřnějšími myšlenkami a přináší závažnější otázky, jako je přátelství a mezilidská komunikace.

Smrt v lese

Konec října věstí smrt. Tajemství, chlad, duchové a horory. K nám do Česka přicházejí mrtvolným krokem Dušičky, ale své místo už zde našly i dýně, kostlivci a netopýři. Halloween. Před začátkem tohoto článku tu však vůbec nebyla myšlenka na svátky mrtvých. Chtěla jsem se prostě jen projít. Obdivovat matku přírodu a kochat se její pestrobarevnou plesovou róbou. Jenže jakoby tomu někdo chtěl, přihrál mi do cesty i do článku jednu smrt.

Vítejte na cizím dvorku!

Snad každé město a ves má nějakou svoji zvláštnost. A pokud ne, pak si ji vycucá z kancelářské propisky. Takové zajímavosti jsou totiž dobrou záminkou k uspořádání nějaké té špatnosti (čti veřejné akce), která přitáhne lidi a taky korunky. Ale ať už jsou to místa různá a jejich unikátnosti ještě rozmanitější, návštěvník většinou prožívá své déja vu z dětství; cukrové stánky, klobásové a pivové stanice, zboží "prvotřídní kvality", blikající nesmysly pro děti, případně kolotoče a další žaludek dráždící atrakce. Na pozadí toho všeho se line živá hudba anebo historické představení.

Tragická smrt v hotelu Cecil

Už po mnoho tisíciletí si lidstvo láme hlavu nad různými nejasnostmi, kterým se snaží přijít na kloub. Přesto se až dosud potýkáme s celou řadou záhad a až děsivých podivností. Mezi ně patřila i naprosto mysteriózní smrt Američanky Elisy Lamové v nechvalně proslulém hotelu smrti. Tento případ byl natolik kuriózní, že zaujal milióny lidí po celé zeměkouli a do jeho řešení se pustilo množství internetových "detektivů". Jenže s každou novou indicií se objevovalo mnohem více otazníků než odpovědí. Nakonec se ukázalo, že nejasnost zapříčinila jedna jediná věc - jen jedno slovo. A to zvedlo ze židle skoro celý svět.