Taky tak nemáte rádi podzim? A neptám se proto, že bych se k vašemu "ano" ráda a s chutí připojila. Podzim je naopak mé nejoblíbenější roční období. Ale protože neočekávám na otázku: "Taky máte rádi podzim?" nadšené odpovědi, rozhodla jsem se být negativně pozitivní a zeptat se obráceně. To proto, abyste mohli být pozitivně negativní a odpověděli: "Ano!"
Možná se ale mýlím a přece jen bych tu někoho přibrala do party. Podzim je skvělý! Všechny ty úžasné barvy, které Matka příroda vykouzlí na počkání, vůně spadaného listí a déšť a melancholie ve vzduchu a prostě to všechno! Dívat se na podzimní přírodu přes počítačovou obrazovku a postahovat nejlepší tapetové obrázky do mobilu vážně není ono. Takže zbývá jediná možnost...
Po dlouhém "houmofisu" vystrčila téměř už světloplachá příšerka nos z jeskyně, v níž je teplíčko a smrádeček, aby se vydala ven do divočiny. Ne, že by to nedělala už dříve - jarní karanténa přislibovala, že téměř všichni ufouni zůstanou doma přilepení k počítačům a mobilům a nebudou se moc motat realitě pod nohama. Jaké to ale bylo překvapení, když jsem zjistila, že naopak moji - stále ještě dvounozí - spoluobčané pojímají stejný nápad, vylézají z děr jako slimáci a zanechávají po sobě slizké stopy v přírodě nejen za mokra! Ale o tomto druhu primátů si povíme zase jindy.
Ven na toulačku už tedy chodím hodně dlouho. Konečně po tolika dlouhých letech své "slavné" existence objevuji okolí svého odvěkého bydliště. Lovoš a lesy pod ním jsem prochodila křížem krážem a objevila tolik úžasných míst a cest. Pořád se ale vracívám domů s tím, že "zítra" musím prozkoumat ještě tu a tamtu cestu, kterou jsem minula. Stále je tedy co objevovat.
A tak jsem vzala koblížky, přezůvky, dala do baťoha a vyrazila znovu do lesa. Ještě bych měla dodat, že s sebou do batůžku přibírám i metráže toaletního papíru, lékárničku (znám se až moc dobře!) a hlavně sluchátka s iPodem. Když pak totiž koukám na všechno kolem sebe a mám k tomu hudební podklad, prožívám všechno daleko víc. A když si pak myslím, že se nikdo nekouká, tak si u své chůze i trsnu. A když už se do toho, jó, opravdu vžiju - házím boky a hlavou, ruce se mi vlní, pohybuji pusou a grimasami v obličeji naznačuji, jak do bezhlasého zpěvu dávám úplně všechno - , tak při bláznivé otočce zjistím, že za mnou jde nějaký člověk... Ztuhnu, dokončím piruetu "elegantně" jako tučňák, podrbu se na hlavě a svou vůlí se marně snažím vymazat tomu mudlovi paměť (to drbání na hlavě není součást po domácku vyrobené magie).
Dnes to se mnou obzvláště šilo. Stromy, oděné jako princezny, lákaly k dotyku a životodárné slunce ve mně probudilo takovou radost, že jsem při chůzi poskakovala jako kamzík a hladila natažené dlaně stromů. Dobrá nálada mě neopustila ani při zdolávání strmého kopce. V lese jsem pak zatoužila uvěznit realitu do věčných snímků. Ale ačkoliv si pochvaluji skvělou kvalitu mého foťáku v mobilu (připomeňte mi, že o focení mobilem chci taky něco napsat), skutečnou krásu prostě nezachytí. Přesto jsem fotila každý lístek, každý strom, každou cestu, každý kout. Nadšeně jsem poskakovala jako Karkulka a dělala přitom snímky. V duchu jsem si říkala, jak je život krásný. A pak se začalo smrákat...
Je na čase vrátit se domů. A tak se rozhoduji, jestli se vydám tou stejnou cestou zpátky, anebo půjdu jinudy. Poslechla jsem hlas svého toulavého srdce a vydala se samozřejmě po cestě, kterou neznám. "Cajk," mávám rukou, vím, kam se dostanu. Jenže po dvaceti minutách přestávám okolí kolem sebe poznávat. Tudy jsem ještě nešla, uvědomuji si. A obloha pořád tmavne. Les houstne. Má ješitnost si dlouho odmítá přiznat, že jsem se ztratila. Já se přece neztrácím, vždyť orientaci mám výtečnou!
Dobře. Ztratila jsem se.
Dostala jsem se do oblasti, kde byly stromy tak husté, že česaly moje vlasy. Jednou jsem musela udělat dva kroky vzad, jinak bych měla na hlavě nepěknou lysinku (nu, odpadla by starost za kadeřníka). Šla jsem, klopýtala o popadané větve a obrovské kamení a mnohokrát už jsem se viděla na zemi se zlámanou nohou. Kontrolka "tragédie" se rozsvítila v mém mozku a já si vzpomněla na slova muže přednášejícího o přežití v divočině. Jeho varování znělo jasně - zlomíte si v divočině nohu a nepřežijete to!
Navíc jsem měla na paměti, že někde v těchto místech jsem v minulosti viděla stádo muflonů. Tehdy to pro mě byl dech-beroucí pohled a vzdychala jsem posvátnou úctou. Teď mě myšlenky na muflony strašily jako Samara z filmu Kruh.
Psala jsem, že při kochání se ráda poslouchám hudbu, protože oživuje mé emoce. Je vám jistě jasné, že v této chvíli byla hudba vypnutá...
Ale nakonec jsem přeci jen našla cestu ze stromového bludiště ven a narazila na známou cestu. Měsíc svítil na obloze a já kráčela hrdě jako páv. Uznale jsem pokývala hlavou a pocítila k sobě neskromný obdiv za to, že má orientace je přeci jen pořád ještě výtečná. A strach? Ale kdeže! Žádný přeci nebyl, měla jsem všechno pod kontrolou a vše šlo hladce podle plánu. Že jsem přitom v pravačce stále držela obrovský klacek, který svou vahou ochromoval mou ruku, pro případ, že bych se potřebovala bránit před něčím známým i neznámým, to se nepočítá.
Vyšla jsem z lesa a vydala se podél silnice. Pomyslela jsem si, že jestli jsem se v lese bála muflonů, tak nejsem zrovna moc inteligentní, protože lidé bývají daleko nebezpečnější. A jejich vozy také. Nato jsem sama sobě poradila: "Musíš být teď ostražitá-" "Jau!" zakřičela jsem náhle, když jsem zakopla o obrovský šutr. "Jo, hlavně, že jsem ti to říkala, viď?" odpověděl mi můj chytrý vnitřní hlas.
Dorazila jsem domů. Slavně jsem zvítězila. Byla to super procházka. Pak jsem se při mytí rukou podívala do zrcadla a znovu se vyděsila. 😲 Takový rozcuch nemívám ani když ráno vstávám z postele... A proto nejsou stromy kadeřníci...
A tím můj příběh o dobrodružství v lese končí. Anebo ne? Povím vám ještě něco na "dobrou noc". V jednu tu ztracenou chvíli se v lese přede mnou vynořil člověk. Protože to byl muž, instinktivně jsem se schovala (ujišťuji vás, že nemám nic proti mužům!). Nechala jsem ho popojít kus, abych ho měla dál před sebou, ale abych na něj pořád viděla. Říkala jsem si totiž, že by mě mohl vyvést z lesa. Jenže, když jsem se vynořila ze svého úkrytu, nikde nebyl. A to mi hlava nebrala. Neustále jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli třeba nesešel z cesty. Ale nikde jsem ho už nezahlédla. Byl to člověk, nebo jen výplod mé fantazie? Anebo to byla Samara?
Na závěr bych vám ráda ukázala své fotografické úlovky:
Cíl dnešní mise: kopec Lovoš
A už se to krásně barví.
To není raný sníh, to jsou větve obalené lišejníkem.
Páni, nejprve musím říct - nádherné fotky. Ty hrátky se světlem a ty barvy, no krása. Já asi žádné extra oblíbené roční období nemám, každé má něco do sebe. A podzim si mě vždycky získá právě těmi barvami a zářivým listím a babím létem, kdy slunce zapadá brzy, ale ještě hřeje... Je zvláštní, že na to vždycky přes rok zapomenu a pak jsem nadšená jako dítě, když se ten svět zas tak hezky promění a vybarví.
OdpovědětVymazatNavíc České středohoří je opravdu nádherné. :)
PS: Já bych naopak řekla, že stromy jsou mistři kadeřníci! Víš, jak je občas v módě být rozcuchaný? Žádná kadeřnice tě nedokáže tak elegantně a bez použití sprejů a tak rozcuchat. :-D
Musím hodněkrát souhlasit s tvými slovy. Je pravda, že každé roční období má něco, proč ho zbožňovat. Zimu mám taky hrozně moc ráda, ale jen když je sníh a ten si každoročně přeji nejen o Vánocích. Nahlas to ale říkám nerada, protože spoustu lidí namítne, že to pak klouže a že to musejí před barákem odklízet, což je děsná pruda. Jak já chci odklízet sníh před barákem! :-D
VymazatAle jsem moc ráda, že žijeme v pásu, kde se střídá roční období. Zpravidla je člověk tvor, který má rád změny. Taky si dáš do mobilu úžasnou tapetu, ale po čase ji chceš vyměnit a už tě nebaví se na ni pořád koukat.
A nemyslím si, že je až tak zvláštní, že na to přes rok zapomeneš, i když tě to může fascinovat. Prostě bereš to, co je, na to si zvykneš a pak přijde něco nového - byť se to cyklicky opakuje rok co rok.
Středohoří je super. Pokaždé, když jedu vlakem do Ústí, moc se těším na ten pohled na ty pestrobarevné kopce.
A nad tím, cos napsala o stromech, bych se měla zamyslet. Je fakt, že rozcuchy jsou v módě. A nemusí být zrovna elegantní. Když to tak vezmeš, můžeš si na sebe vzít úplně všecko a když řekneš, že je to prostě vyjádření tvé osobnosti, anebo, že to je "móda", tak ti lidi zbaštěj všechno :-D
Děkuji za komentář.
Opravdu dobře zabloudit není projev nedostatku schopností ale naopak specifického talentu, který bychom si měli pochvalovat :-).
OdpovědětVymazatOpravdu? Mně ale přijde, že tenhleten talent si můžou pořídit všichni, když o to fakt budou stát :-D
VymazatTy fotoúlovky už jsem obdivovala u tebe na fejsu, ale netušila jsem, že se k tomu váže tak záludná historka s cestou do lesa.
OdpovědětVymazatTrochu jsi mě připomněla mě ve tvých letech. Některé věci bychom měli totiž společné :D. A s tím pobrukováním a tančením - měla jsem podobný zážitkos, když jsem si kdesi u studánky začala vyzpěvovat na plný kule a vynořili se tam lidi, kteří si šli nabrat vodu a nějak potutelně se usmívali... samozřjemě jsem zmlkla a honem hledala batůžek a kolo, protože jsem tenkrát výletovala na kole.
Zabloudit v lese a orientační smysl?
I to mi připomnělo jednu historku z doby mého vandrování, kde jsme se měli sejít s kamarády v brdském lese, na místě, kde jsme už předtím byli, já jela sólo a nenašla to, tak jsem si ustlala tenkrát v lese pod širákem, zašitá do spacáku a v noci se tam potulovala divoká prasata. Docela drsný zážitek, oni ti divocí čuníci by dovedli s člověkem pořádně zacvičit, i když by se skrýval ve spacáku. (myslím, že jsem jejich obrysy viděla, když jsem se odvážila vystrčit nos a jedno oko). Naštěstí si mě moc nevšímali a pak odtáhli pryč. A já se od té doby zařekla, že takové přespávání už nikdy víc.
Tobě to vyšlo dobře, dostala ses na cestu. Ten chlápek, co šel před tebou, mlha přede mnou, mlha za mnou, měla jsi štěstí, mohl to být normální turista, ale taky to mohlo být nějaké švihlé pako. Ale hlavně že jsi došla! Tohle bylo skoro jako stezka odvahy, i když neplánovaná. A co je nejdůležitější, konec dobrý, všechno dobré.
Podzim mám ráda, když je hezky. Babí léto. Ale podzimní plískanice mě nijak nevnadí...