Ve svěrací kazajce

Otevřela jsem oči. Ze spánku mě probudilo zarachocení klíčů a odemykání vchodových dveří. Hodiny hlásily brzký čas 7:08. „Cože?! Kdo to může být? A proč teď?!“ Ihned mě napadlo, že je to majitel našeho bytu, protože on jediný má, kromě mě a mého přítele, klíče. Ale co tu dělá takhle brzo? Přece by dal s předstihem vědět, že se k nám chystá na prohlídku!

Bylo to až příliš zvláštní. S odhodláním zjistit, co se děje, jsem se rozhodla vstát z postele. Jenže to nešlo. Nepohnula jsem se ani o píď. „CO? Proč to nejde?!“  Vyděsila jsem se. Napínala jsem veškerou svou vůli, kterou jsem mohla po ránu posbírat, abych donutila své tělo poslouchat. Ale ono se nehnulo. „Už je to zase tady,“ prolétlo mi bezděčně hlavou a zachvěla jsem se. Strach mi začal pumpovat svou esenci do žil.

Postřelená sýkorka

Mám, nemám, mám, nemám, mám. Tak já to zkusím.
Stejně jako filmová Popelka v šatech s vlečkou a stříbrem vyšívanými jsem se rozhodovala, zda vstoupit do míst, o nichž tuším, že tam nemám, co dělat. Jsou to komnaty se štítkem "politika" a "světonázor," a to jsou kvůli pluralitě názorů témata, při kterých můžete být zabiti i na internetu. Jenže aktuální situace na Ukrajině je něco, co hýbe nejen východní Evropou, ale celým světem a dotýká se i nejnižších instancí - nás všech. Dovolte mi se s vámi podělit nejen o své postřehy, ale dodat na závěr i trochu povzbuzení.