Postřelená sýkorka

Mám, nemám, mám, nemám, mám. Tak já to zkusím.
Stejně jako filmová Popelka v šatech s vlečkou a stříbrem vyšívanými jsem se rozhodovala, zda vstoupit do míst, o nichž tuším, že tam nemám, co dělat. Jsou to komnaty se štítkem "politika" a "světonázor," a to jsou kvůli pluralitě názorů témata, při kterých můžete být zabiti i na internetu. Jenže aktuální situace na Ukrajině je něco, co hýbe nejen východní Evropou, ale celým světem a dotýká se i nejnižších instancí - nás všech. Dovolte mi se s vámi podělit nejen o své postřehy, ale dodat na závěr i trochu povzbuzení.

O přátelství

Často se mi stává, že se zamyslím nad úplně banálními věcmi, třeba proč je v nějakém slovním spojení spojka, a proč ne čárka. Proč se něco jmenuje tak, jak se jmenuje a proč mi slovo "pravý" vždycky v představách evokuje linecké kolečko a slovo "levý" marmeládu. Jenže v poslední době mě má hlava neustále stíhá i se zákeřnějšími myšlenkami a přináší závažnější otázky, jako je přátelství a mezilidská komunikace.

Tragická smrt v hotelu Cecil

Už po mnoho tisíciletí si lidstvo láme hlavu nad různými nejasnostmi, kterým se snaží přijít na kloub. Přesto se až dosud potýkáme s celou řadou záhad a až děsivých podivností. Mezi ně patřila i naprosto mysteriózní smrt Američanky Elisy Lamové v nechvalně proslulém hotelu smrti. Tento případ byl natolik kuriózní, že zaujal milióny lidí po celé zeměkouli a do jeho řešení se pustilo množství internetových "detektivů". Jenže s každou novou indicií se objevovalo mnohem více otazníků než odpovědí. Nakonec se ukázalo, že nejasnost zapříčinila jedna jediná věc - jen jedno slovo. A to zvedlo ze židle skoro celý svět.

Hvězdičky v očích

Z mých neúnavně pohybujících se mluvidel vždycky vypadávalo, že jsem mnohem spíše "fantazák" než "scifař". Přitom mi vesmírné příběhy nikdy nebyly cizí. Vždyť pokaždé, když se toulám někde venku, upínám svůj zrak nadějně ke hvězdám a ke vzdáleným planetám. Noční obloha s jejími krásami jsou pro mě jednou z největších inspirací při tvoření. Tam nahoře je moje naděje, můj svět, mé sny. Jako bych tam patřila. Jenže elfové a lesy! Jednorožci a drsní hrdinové s meči, obrostlou tváří a půl kilem železného pekáče s buchtami na jedné fešné hrudi (nechte mi moje iluze, prosím!)...