Povstat z popela

Říká se, že když něco umírá, něco nového se rodí. Co končí, to začíná. Takové optimistické rčení, které chce říct, že ztráta nemusí být nakonec tak beznadějná, protože ji může vystřídat něco nového. A Pán Bůh ví - třeba i lepšího. Pesimisté už možná nahodili výraz nejhlubšího opovržení a vzpomněli si na ten nejžlutější citrón, jaký kdy ve svém životě ochutnali - stokrát omílaná slova, která neuberou Smrtce na její děsivé "kráse". Jak vůbec někdo může říct, že z jejího kosení by mohlo vzejít vůbec něco dobrého?

Zpočátku nám její řádění radost pochopitelně nedělá. Když divoká řeka smete dům, většinou pokropí slzami i lidské tváře. Když umírá domácí zvířátko, zanechá v nás láska k němu i hodně žalu. Rozchod dvou lidí může být velkým životním dramatem. A když se zruší jistá internetová doména a vynuluje všechny blogy s ní, přicházejí různorodé pocity. Většinou takové, které by si ti nabubřelí rušitelé za rámeček rozhodně nedali.

A právě teď je čas dát malý prostor mému oblíbenému autorovi pozitivně laděných knížek s esejemi chutnajícími po karamelu (alespoň ten mi teď přišel na mysl), Robertu Fulghumovi. Ten ve svých řádcích knížky Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce připomenul onu strašlivou i úžasnou pravdu: "Totiž, že vše žije, jedině když něco jiného ustoupí z cesty. Když není smrt, není život. Bez výjimek. Vše musí přijít a zase odejít. Lidé. Roky. Myšlenky. Všechno. Kolo se otáčí a staré odchází jako krmivo pro věci nové."

A tak z trosek zbořeného domu vyvstává šipka ukazující směr k novému životu. Mrtvé zvířátko uvolní místo v pelíšku pro nového a vděčného (u koček člověk nikdy neví) tvorečka, kterému se dostane naší péče a do života přinese náruč plnou radosti. Po rozchodu, bolech srdce a stovce hodin přemýšlení, a tedy i poučení, přiletí další barevní motýlci a nepochopitelně vletí až do žaludku, kde šimrají třepotáním svých křídel. Odpovědí administrátorům blogu.cz je drze vyplazený jazyk a možná i nějaké další nevybíravé gesto k tomu jako bonus. No ale hlavně jsou tu nové začátky s novými blogy.

Tak vidíte, nakonec jsme přeci jen skončili sladkým happy endem (ach, ten karamel!). A netvrďte mi, že u posledního bodu předchozího odstavce byste si nechtěli vychutnat svou pomstu ještě nějakým jiným, sladším způsobem.

Jelikož se snažím být neustále pozitivní i přes pohromy, které do mého života přicházejí, jako je nevyspalost, věčné dohánění vlaků a tramvají, definitivní rozchody s kluky, kteří mě kdy milovali (opačně to napsat nemůžu, abych nedostala zaracha), fatální sklerotické výlevy, věčné mrzačení vlastní osoby, ztráta osobní cti a tak dále a tak dále, založila jsem si novou internetovou vrbu. A s mou upřímností to vypadá na vrbu mlátivou. Učinila jsem tak sobě navzdory. Čistě z provokace sebe samé. Vsadila jsem se totiž sama se sebou, že to nedokážu. A já řekla "tůdle, milá zlatá!", vyplázla jsem jazyk a odkryla spodní víčko mého pravého oka. Tak tomu říkám tuze pozitivní rozhodnutí!

A pak přichází osvícení a výraz nepříjemného uvědomění. Co s tím tady budu dělat...?

Někteří bystří čtenáři správně vydedukovali, že v minulosti jsem také mívávala blog. Jeho obsah byl tak různorodý, že by se v něm chtěl přehrabovat jen málokdo. Někdo by ho viděl jako Komnatu nejvyšší potřeby (což jistě byla), zaházenou haraburdím a sto let starými krámy. Protože chci být opět optimistou, představuji si ho spíš jako truhlu plnou třpytivého pokladu - v klišé podobě pirátské kořisti (o kterou by takoví nečestní lidé ani nezakopli).

Každopádně můj blog byl úložištěm všeho možného; byl o mém životě, pocitech, "dobrých" postřezích, o vědě a víře, o češtině i o hvězdách, o hrách, muzice, knihách, zvířatech, historii i o současnosti. Tak to bylo a tak to bude. Na tom nehodlám nic měnit, protože i po všech mých životních eskapádách jsem nadále člověk zvídavý, homo curiosus - a nebála bych se napsat homo per curiosus.

Jestli jsem někoho svými úvodními slovy mého nového blogu odradila, tak sorry. (Omluva patří jedné z mých šesti osobností). Pokud by se náhodou stalo, že jsem někoho přeci jen zaujala, tak se také omlouvám (tentokrát vám, milým čtenářům). Zajímavá nabídka s sebou totiž přináší i mnoho zodpovědnosti a kdo v minulosti viděl mé blogové království alespoň z dálky, pak si mohl všimnout, že majitelka jaksi dlouho nebyla doma. A to je riziko, které hrozí i zde. Vždyť i tento nový blog zakládám už přes měsíc.

Čas je pro mě velmi drahou komoditou, která se nedá na trhu příliš snadno pořídit. A slevy na ni nejsou nikdy žádné. Předem tedy musím varovat, že má přítomnost zde bude více než podezřelá. Avšak dokud srdce plane, zůstává i naděje. A já jsem odhodlaná. Alespoň pro tuto chvíli.

A tak padlo království tefohe.blog.cz a shořel v plamenech. Z popela však vyvstává vesmírná odysea; prostor mnohem větší a hlubší, kam mohu ukrýt svou knihovnu s myšlenkami. Avšak tehdy to byla Mniška, kdo založil panství s názvem Tefohe, a chcete-li, nadále ji pokládejte za živou a oslovujte ji tak. Cestou vesmírné knihovny vás však nyní budu provázet jako Acalanthi.

Vítejte!