Ve svěrací kazajce

Otevřela jsem oči. Ze spánku mě probudilo zarachocení klíčů a odemykání vchodových dveří. Hodiny hlásily brzký čas 7:08. „Cože?! Kdo to může být? A proč teď?!“ Ihned mě napadlo, že je to majitel našeho bytu, protože on jediný má, kromě mě a mého přítele, klíče. Ale co tu dělá takhle brzo? Přece by dal s předstihem vědět, že se k nám chystá na prohlídku!

Bylo to až příliš zvláštní. S odhodláním zjistit, co se děje, jsem se rozhodla vstát z postele. Jenže to nešlo. Nepohnula jsem se ani o píď. „CO? Proč to nejde?!“  Vyděsila jsem se. Napínala jsem veškerou svou vůli, kterou jsem mohla po ránu posbírat, abych donutila své tělo poslouchat. Ale ono se nehnulo. „Už je to zase tady,“ prolétlo mi bezděčně hlavou a zachvěla jsem se. Strach mi začal pumpovat svou esenci do žil.

Zoufale jsem potřebovala pomoc. Chtěla jsem probudit svého přítele a oslovit ho. Jenže ačkoli jsem usilovně vysílala příkazové signály do svých hlasivek, nic ze mě nevyšlo. Pokusila jsem se tedy jeho jméno zakřičet, ale ozvalo se jen zachrčení (skutečné nebo domnělé? Ani nevím). Zkusila jsem to ještě jednou, ale výsledek byl stejný.

Rozhodla jsem se zavřít oči. Jen můj mozek věděl, co hrůzného bych mohla vidět (i když se ozývala také zvědavost: „Nechceš se přeci jen podívat? Možná to bude dost zajímavé.“). „Za chviličku to přejde,“ uklidňovala jsem se v duchu a ve své mysli se schoulila do klubíčka.

A skutečně. Do pár sekund se tělo uvolnilo a já se mohla přetočit na druhý bok. V bytě samozřejmě nebyl kromě mě a přítele nikdo další.

A tak jsem si prošla svou třetí spánkovou paralýzou za poslední rok a čtvrt. Nejsem si jistá, zda jsem něco podobného nezažila už dřív, protože mé sny jsou často až neuvěřitelně živé. Ze všech si do druhého dne přinesu nepřebernou škálu barevných emocí, jako bych v noci nedělala nic jiného, než si připravovala paletu na malování. Ačkoli jsou to převážně barvy strachu, napětí a bolesti, nepovažuji svoje noční toulky po všech koutech mé tajemné mysli za nežádoucí. Naopak se na ně dívám jako na něco, co zpestřuje moje vnímání a beru to jako zajímavý zážitek.

Stejně to vidím i se spánkovou paralýzou, se kterou jsem se osobně poznala minulý rok v lednu. Hlavně jsem ji v té době odhalila jako spánkovou paralýzu v její nahotě, a pojmenovala s ní svůj děsuplný noční zážitek.

O fenoménu spánkové paralýzy jsem slyšela už před několika lety na Festivalu fantazie, kde jsem si vyslechla přednášku o snění a podprahovém vnímání. Už tehdy mnou zmínka o nočním náhlém ochrnutí silně zatřásla. Sice mi vyrostly drobné ledové kostičky na chlupech, ale i tak mi vše připadalo naprosto fascinující. Tehdy jsem ale ještě netušila, že se mě to bude osobně týkat.

Jde o to, že za normálních okolností je tělo během spánku vypnuté, zatímco mozek přehrává spáči jeho touhy, vzpomínky i (ne)smyslné příběhy. Jede na plné obrátky. Ale tělo musí zůstat v klidu, aby přehrávání snů neuskutečňovalo (abychom se nevrhali z oken na dlažbu, nešermovali rukama, nemlátili své partnery ve spánku atd.). Pak se ale stane něco, co by se stát nemělo. Centrální nervový systém se probudí ze spánku. Aktivuje centrum vnímání, ale tělo zůstává nadále vypnuté. Člověk tedy vnímá své okolí i sám sebe, ale tělo absolutně neovládá, protože to ještě pořád spí. Neschopnost se pohnout, i když se o to člověk snaží sebevíc, nevyhnutelně způsobuje paniku, protože nechápe, co a proč se to děje. Ale aby toho strachu nebylo náhodou málo, přidají se ještě halucinace. Zrakové i sluchové. U lůžka se zhmotňují mimozemšťané, lidé bez tváří a vše, co se z nejtemnější hlubiny lidské mysli zrodí. A příčina toho všeho? Není známá. Existují sice poučky, které vycházejí z jistých předpokladů – jako eliminovat stres, chodit spát v pravidelnou dobu, neusínat na zádech, více větrat v pokoji -, ale co spánkovou paralýzu přímo způsobuje, je stále záhadou.

Než jsem přišla na to, jak s nepříjemným zážitkem bojovat, měla jsem v předchozích snech také zrakové halucinace a postavy, které mi hrozily ublížením na zdraví. Pokaždé začaly naprosto živými sny, o kterých mám chuť prohlásit, že se skutečně staly, kdybych zároveň nevěděla, o co ve skutečnosti šlo. Co bylo však pro každou mou noční příhodu příznačné, pak intenzivní strach a panika, kterou jsem snad nikdy dřív nezažila.

Tehdy v lednu jsem ležela na posteli v malé rohové místnosti patrového domu. Neznala jsem ho a v žádném takovém jsem ani nikdy nebyla. Vím, že v protějším rohu spal ještě jiný člověk, ale o koho se jednalo, to mi sen nevyjevil.

Začal dost podobně jako už výše vyprávěný zážitek. Z místnosti pode mnou se ozvalo odemykání zámku. Neznámý opatrně vstoupil do domu. Zaposlouchala jsem se. Musela jsem se ujistit, že se mi to jen nezdálo. Sem tam jsem zaslechla další zvuky, které svědčily o něčí kradmé přítomnosti. Ten člověk tam neměl, co dělat; nepochybně přišel se špatným úmyslem. A tak jsem vstala z postele a velmi tiše se přesunula do další místnosti k otevřeným dveřím, proti nimž bylo schodiště vedoucí do přízemí. Cestou jsem ze země sebrala něco, co se podobalo baseballové pálce. Dřepla jsem si ke dveřnímu otvoru s připravenou zbraní. Hned na to jsem zaslechla, jak se dotyčný vydal po schodišti nahoru. Užuž jsem byla připravená vzít onu osobu po hlavě, když tu úplně náhle mě nějaká neviditelná síla přitáhla pozpátku do postele. Pálka mi přitom vyklouzla z rukou.

Tehdy jsem nabyla plného vědomí. Ležela jsem v posteli připoutaná okovy na zádech. Pak vešla mužská postava do pokoje a namířila si to přímo ke mně. Věděla jsem, že má v úmyslu mi ošklivě ublížit a být o to víc brutální, když si všiml pálky na zemi. Strach a panika narůstaly s tím, jak moc jsem se snažila přimět své tělo něco udělat. Ale sekundy se vlekly jako minuty a já nedokázala pohnout ani prstem. Muž už byl skoro u mě. Zadoufala jsem, že druhý spáč by se mohl probudit a pomoct mi, ale v místnosti bylo absolutní ticho a já ze sebe nevydrala ani povzdech. Nebyla šance, že by se probral sám od sebe. Pocit bezmoci, strachu z přibližujícího se násilníka a panika z toho, že mě tělo neposlouchá. Proč?! A nakonec všechno zmizelo a pouta povolila. Jen bušící srdce a pozvolna vyprchávající navršené napětí.

V září minulého roku mě spánková paralýza přitlačila k posteli znovu. A scénář se v některých dějstvích opakoval. Tentokrát jsem se ale probudila v ložnici, kterou znám a ve které se dobrovolně každého večera oddávám spánku. Vstala jsem kvůli potřebě dojít si na záchod. Když jsem ale vcházela do chodby, zvedl se přede mnou bílý obláček tak nečekaně, že jsem do něj omylem vstoupila. Vzápětí se rozplynul. Adrenalin vyskočil prudce, jako když se kladivem udeří do siloměru.

Okamžitě jsem běžela zpátky do ložnice, abych probudila svého přítele a oznámila mu, že jsem viděla ducha. On trpělivě vstal a vzal mě zpět do chodby. „Vidíš? Žádný duch tam není.“ V okamžiku, kdy ukázal prstem do chodby, se otevřely dveře od záchodu a hned na to se prudce zavřely. Vyděsilo nás to oba. Skokem jsme byli zpátky v ložnici a krčili se v koutě před mlhou, která se nám linula do pokoje. V tu chvíli nás neviditelná síla zatáhla do postele, kde nás spoutala svými okovy. A mé vědomí bylo vzhůru. Jen přítel nepochopitelně spal.

Známá scéna, ve které jsem naprosto ochrnula a příkazy vysílané do těla neměly žádnou moc. Nedokázala jsem uniknout duchům okolo. Co bylo zvláštní, pak to, že jsem měla pocit, že dokážu pohnout alespoň prsty. Toho jsem se snažila využít a jako šílenec štípala svého spícího přítele, aby se probudil. Ale on nic. Ležel jako zabitý. Chtěla jsem na něj promluvit, ale jako by mi někdo ukradl hlas. Protože panika už byla na těch nejvyšších příčkách, křičela jsem. Nebo aspoň ve své hlavě. Z hrdla se prodíralo jen chrčení. Svému domnělému křiku jsem ale na chvíli uvěřila a já si začala vyčítat, že hulákám na celý panelák a že někoho určitě probudím. A pak se dostavila otázka: „A proč se teda přítel neprobouzí?!“ Došlo mi, že ačkoli mám pocit, že mě hrdlo bolí, není to skutečné. Stejně jako můj dojem, že ho štípu. A pak, když už jsem měla pocit, že uběhlo asi 5 minut, jsem se pohnula. A tísnivá atmosféra s mlhou byla pryč.

Může se zdát, že můj březnový zážitek nebyl ve srovnání s těmi dalšími v podstatě nic moc. Ale to proto, že už v té chvíli jsem dokázala rozpoznat, co se děje a zabránila další škodě (na což jsem neskromně hrdá). Ostatně i to je jedno z doporučení pro ty, kteří si uvědomí, že spánkovou paralýzou trpí.

Je potřeba si v té chvíli uvědomit, že nic z toho, co je vidět a slyšet, není skutečné a pak prostě přečkat chvíle naprosté nehybnosti. Ale zkuste si něco takového uvědomit i ve snu; pohlceni silnými emocemi a všemi zjevy okolo je nesmírně těžké prozřít. Mezi námi smrtelníky se však potulují i takoví jedinci, kteří se budí se spánkovou paralýzou často a pravidelně. Pokud by se nenaučili se svými nočními běsy bojovat, jejich psychika by byla značně pošramocená. Uvědomit si své vědomí je tak jediná šance, jak se nezbláznit. Jenže ne všichni vůbec rozpoznají, co se jim ve skutečnosti děje. Lidé, kteří mají zkušenosti s UFem, by mohli vyprávět...

Zdroj obrázku: vitalia.cz

Zdroj obrázku: expres.cz