Smrt v lese

Konec října věstí smrt. Tajemství, chlad, duchové a horory. K nám do Česka přicházejí mrtvolným krokem Dušičky, ale své místo už zde našly i dýně, kostlivci a netopýři. Halloween. Před začátkem tohoto článku tu však vůbec nebyla myšlenka na svátky mrtvých. Chtěla jsem se prostě jen projít. Obdivovat matku přírodu a kochat se její pestrobarevnou plesovou róbou. Jenže jakoby tomu někdo chtěl, přihrál mi do cesty i do článku jednu smrt.

Ještě pořád se divím. A ještě pořád nechápu proč. Na začátku všech mých nečekaných dobrodružství byla nevinná myšlenka. Většinou směřovala do lesa. Jakoby mě tam volaly nadpřirozené síly, aby mě o něčem poučily. Už mnohokrát jsem zde, na svém blogu začínala nový článek, jehož úvod zněl převážně dost podobně: "Chtěla jsem se prostě jenom projít." Takové moje malé alibi - já za nic nemůžu! Je to stejné, jako když jdete do obchoďáku "jen pro chleba" a přijdete domů shrbení pod dvěma plnýma taškami. Samozřejmě bez chleba.

Dříve jsem nechávala svého člověka toulat se po lovošských lesích a moje mysl nepřítomně poletovala někde nad korunami stromů. Dnes objevuji spící entí populace v okolí Kladna. Jejich revír je rozlehlý, ale má mysl už se tam tak snadno neztratí. Les totiž křížem krážem prolínají cesty a po nich samozřejmě chodí lidé. Vzrušující a někdy až strašidelnou samotu tu tedy nepotkám. Škoda. Anebo ne?

Ještě stojím na počátku svého objevování a v kladenských lesích se nevyznám. Navíc vždy spoléhám na svou orientaci a ze zásady se odmítám držet jakékoli mapy. A taky cest pro mimina a pro kočárky...

A tak se stalo, že jsem se ztratila. Fakt, tentokrát to myslím naprosto vážně. Neměla jsem absolutní potuchy o tom, kde jsem a kam směřuji. Šla jsem ale dlouho. Najednou se po mé pravici otevřela mýtina, kde se za padajících dešťových kapek zaleskl kamenný pomníček. Měl upomínat na jakousi Janu. Zaujalo mě to a já se musela jít podívat blíž. Podle životních dat tu zemřela dívka v pouhých sedmnácti letech. Narodila se roku 1938 a zemřela v roce 1955. Co se jí asi mohlo stát? A proč je pohřbená zrovna tady v lese? Nemyslela jsem si, že to někdy zjistím. Ale podivné místo mi utkvělo v paměti.

O něco později, kdy se podzim oblékal do krásy a já ji zatoužila nějak zachytit, jsem oblékla svůj oblíbený kostým a poprosila přítele, aby se vžil do role fotografa. Měla jsem plán a jasnou představu; bude to fotopříběh. A bude směřovat k lesnímu pomníku. Hlava byla ponořená v melancholii a utvářela představy o tom, že pod lesním barevným pláštěm budu pátrat po svém milém. Jenže ten už bude spát v hlíně. Padl totiž ve válce. Padl pro svou vlast, pro svou lásku a pro všechno, v co věřil. Jak velkorysé měl srdce! A o to větší zármutek měl být cítit z fotografií.

A tak jsme vyrazili, po cestě fotili a našli Jany pomník. Po několika objasněních mých představ o tom, jak chci, aby fotky vypadaly, v sobě přítel konečně našel toho fotografa, kterého jsem potřebovala. A já přitom nosila příběh v hlavě. Druhý den jsem zasedla k fotografiím a k programu, ve kterém zvládnu udělat i nějaké úpravy. Přišel čas vyměnit jméno skutečné zemřelé za domnělého padlého hrdinu. Zarazila jsem se. Skutečně mám napsat jeho jméno? Mám ho tam doopravdy pohřbít? Zřejmě mě přepadla jakási pověrčivost a obavy z toho, že bych se vůči zemřelé zachovala neuctivě. Nakonec jsem se ke svému původnímu záměru neodhodlala.

Toho odpoledne jsme vyrazili za přítelovou babičkou na oběd a pochlubili se fotkami. "To je Jana Majerová!" zvolala babička, "moje spolužačka z gymplu." To vzbudilo mou zvědavost. "A co se jí stalo?" "Zabili ji."

V květnu roku 1955 se na kladenském Sletišti trénovalo na spartakiádu v rámci školní výuky. Jana, mimořádně nadaná a oblíbená žačka, tam cvičila také. Pro špatné počasí se však vyučování zkrátilo a žačky, které měly trénovat odděleně od chlapců, se mohly vydat domů. Mnozí současní žáci by byli nepochybně nadšení z toho, že mohou ze školy odejít dříve. Možná, že to tak cítila i Jana. Jenže právě dřívější odchod ze školy se pro ni stal osudným. 

Jana pocházela z Pleteného Újezdu, nedaleko Kladna, kam jezdívala na kole. Obvykle ji doprovázeli další spolužáci, jenže ti měli cvičit až později po dívkách. Tentokrát Janu vyprovodila pouze jedna kamarádka až ke kolejím. Pak se vrátila zpět do města.

Zato Jana už se zpět domů nevrátila. Ještě tu noc po ní bylo vyhlášeno pátrání a už tu noc se naplnily ty nejhorší obavy; Jana byla nalezena mrtvá.

Ve smrkovém podrostu ležela na břiše s kapucí od pláštěnky přes hlavu, se svázanýma rukama za zády, s vyhrnutou blůzou a polostaženými kalhotami. Nebyl pochyb o tom, že zemřela násilnou smrtí.

Nebohá dívka byla několikrát udeřena do hlavy, pravděpodobně hornickým či kamenickým kladivem. Už první úder zezadu ji však přivedl do bezvědomí. V tomto stavu byla svázána a odvlečena na místo nálezu. Tam ji pachatel také usmrtil dalšími ranami do spánku. Zbavil se vražedné zbraně (která se nikdy nenašla), kola a aktovky. Obé bylo nalezeno později na jiných místech, avšak v aktovce chyběly peníze, Janiny doklady, svetr a plnící pero.

Našla se také kapka krve a zvratky, které nepatřily oběti. S největší pravděpodobností je tam zanechal neurotický vrah s afektivními sklony, jak jej popsal doktor.

Podezřelých bylo mnoho, někteří byli dokonce známými delikventy. Jeden z nich, muž, který se dopustil už desítky pokusů o znásilnění, byl navíc čerstvě propuštěn z vězení. Nadto se chlubil vraždou po okolí, a chybělo mu i alibi v čase vraždy. Přesto nebyl za Janinu vraždu zatčen, protože jeho krevní skupina se odlišovala od té, která byla nalezena na kalhotách oběti. Muž však stejně později skončil ve vazbě znovu po spáchání dalších násilností.

Byť byli nasazeni psi a Veřejná bezpečnost dělala, co mohla, vraha nikdy nevypátrala. Vodítka přitom existovala a na jejich základě pracovali vyšetřovatelé se dvěma teoriemi o Janině úmrtí:

Přestože se na začátku domnívali, že šlo o sexuálně motivovaný zločin, tuto domněnku vyvrátila pitva. Na těle nebyly nalezeny ani žádné známky zápasu ani pohmožděniny po pádu z kola. To vedlo vyšetřovatele k myšlence, že buď Jana vraha znala, takže z kola sesedla dobrovolně, přičemž ji pak tento známý musel překvapit útokem. Anebo si chtěla v lese odskočit, což by také vysvětlovalo polostažené kalhoty. Nicméně se zdá, že Jana narazila na vraha náhodou. Jelikož totiž ve škole skončila nečekaně o dvě hodiny dříve, násilník si nemohl čin naplánovat dopředu.

A tak to jediné, co si z příběhu odnášíme, je to, že člověk skutečně nezná dne ani hodinu své smrti. V jednu chvíli žije svůj každodenní život plný starostí i radostí a nečeká, že ho za hodinu někdo přepadne na cestě, po které pravidelně chodí do školy, do práce, a domů už se nevrátí. Buďme tedy opatrní i na cestách, jež dobře známe!

Končíme velice smutně. Příběh byl tragičtější, než jsem původně zamýšlela. To proto, že na rozdíl od toho mého smyšleného, se skutečně udál a připomíná nám, že se takové věci dějí nadále. A mohou se stát úplně každému.

Mým cílem nebylo vás zarmoutit. Ale nakonec jsem tento článek musela věnovat jedné konkrétní památce na jednu konkrétní zemřelou, se kterou jsem se "potkala" v lese. A zase jsme u toho, že člověk nikdy neví, co a koho potká. Mohou to být i tragické příběhy druhých lidí. 

K mým fotkám tak už není co dodat. Na jejich pozadí je mrazivý příběh s hrůzným koncem. Není třeba vyměňovat jméno na náhrobku a vyprávět příběh jiný.

Společně vzpomínejme na naše zemřelé v tomto pochmurném podzimním čase a buďme rádi, pokud naši blízcí nezemřeli násilnou smrtí.

Podrobnější okolnosti vraždy Jany Majerové přináší stránka geocaching.com.