Postřelená sýkorka

Mám, nemám, mám, nemám, mám. Tak já to zkusím.
Stejně jako filmová Popelka v šatech s vlečkou a stříbrem vyšívanými jsem se rozhodovala, zda vstoupit do míst, o nichž tuším, že tam nemám, co dělat. Jsou to komnaty se štítkem "politika" a "světonázor," a to jsou kvůli pluralitě názorů témata, při kterých můžete být zabiti i na internetu. Jenže aktuální situace na Ukrajině je něco, co hýbe nejen východní Evropou, ale celým světem a dotýká se i nejnižších instancí - nás všech. Dovolte mi se s vámi podělit nejen o své postřehy, ale dodat na závěr i trochu povzbuzení.

Minulý čtvrtek (24. 2.) v brzkých ranních hodinách bodla ruská armáda spící Ukrajinu do zad. Ne, že by se to snad nedalo očekávat. Na tenhle úder se Ukrajinci několik dní předem pečlivě připravovali a s možností invaze počítali. A přesto západnímu světu zaskočil kus rohlíku v dýchacích cestách, když se dozvěděl, na jakém písečku si to Putin najednou začal hrát. Ne všichni byli samozřejmě tak překvapení. Ale i těm, kteří věděli, že válka na Ukrajině je velmi pravděpodobná, spadla čelist až na stůl. Mezi nimi jsem byla i já.

Jelikož jsem vystudovaná historička, mohla jsem si už dříve před válkou všímat, že politické dění v Rusku a (vojenské) operace mimo něj se jeví dost podezřele. Navíc napětí mezi Ruskem a USA se sem tam dalo krájet a téměř každý jej cítil (mnohde se píše o studené válce v minulém čase, ale podle mého mínění je pořád ještě dost chladno). Jedno z mých já bylo podezřívavé a navíc pořád obtěžovalo mou mysl otravnou poznámkou, že co je svět světem, mír nemůže mít dlouhého trvání (myšleno obecně, jsem si bohužel vědoma toho, že válka se v současnosti vede ještě na jiných kontinentech). Ale ostatní části mého já se snažily být optimistické a tato podezření zamazávaly ujištěním, že svět už přece dospěl; nejsme barbaři s kyji v rukách, kteří si jdou prostě vzít co chtějí a přitom šlapou po mrtvolách. Navíc, slyšeli jste někdy o dvou světových válkách?

Ze svých zkušeností učitelky vím, že světové války jsou jedna z mála dějepisných témat, při kterých děcka drží své nevymáchané pusinky, a dokonce si všímají toho, že je učitel ve třídě. Nepochybuji ani o tom, že jste si někdy kladli v životě otázku, k čemu je dějepis vlastně dobrý. Jedna z nejčastějších a také nejméně vzrušujících odpovědí je: "Abychom se z ní poučili." (Věta, kterou mnozí historici milují stejně jako učitelé Wikipedii.). Nicméně platí. Nepředstavitelné hrůzy válek učíme děcka mimo jiné proto, abychom je naučili, že války konflikty neřeší a že mají devastující následky. A tak jsem měla za to, že Putin také někdy chodil do školy.

"Přece není blázen," mysleli jsme si. "Riskoval by tím příliš, nehledě na odsouzení velké části světa a možná i části svého vlastního národa." Houby s příliš kyselým octem! Historie Putina zajímá jen zčásti, pokud jde o rozlohu Sovětského svazu v minulosti. Zbytek už asi zapomněl. Anebo ne? Rétorika, kterou používá, a argumenty, jimiž obhajuje své zločiny, jsou velmi podobné Hitlerovým zdůvodněním záboru československých pohraničních území. Žili tam totiž Němci, kteří se ocitli pod "krutovládou" nějakých podřadných Slovanů. A to přece nejde strpět. Tehdy měli lidé ještě v živé paměti, jak strašná byla první světová válka a téhle noční můře se chtěli za každou cenu vyhnout. Politika appeasementu tak dovolila Hitlerovi, aby si ukrojil z Československa tolik, kolik chtěl. Není vám to povědomé? Stejně tak, že německého kancléře to tenkrát nenasytilo a jako Otesánek neměl pořád dost. Okusoval stále víc.

Historických paralel, které se dotýkají současných událostí, bychom našli víc, třeba neutěšenou ekonomickou situaci v agresorských zemí. Co se nám může jevit jako pravděpodobné, pak to, že Putin prahne po nerostném bohatství Ukrajiny - nehledě na to, že Ukrajina přece vděčí za svou existenci Leninovi, takže mají Rusové na toto území samozřejmě výhradní právo, že ano...

Konflikt na východní Ukrajině má delšího trvání. Média nás zásobovala informacemi v době jeho vypuknutí v roce 2014. Pak už toto téma přestávalo být pro české občany zajímavé, takže média ztratila zájem tuto oblast sledovat. Jenže neklid na Donbasu trvá už téměř osm let! Za tu dobu se tam nepochybně odehrály násilnosti, které by zhanobily jak proruské separatisty, tak pravděpodobně i Ukrajince. Avšak nevěřím, že by cokoliv z toho, co se tam událo, dalo Putinovi oprávnění rozpoutat válku a dopouštět se válečných zločinů, kamuflované sprostými lžemi. Nehledě na to, že svou "svatou" válku vede jako Slovan proti Slovanovi a vlastně proti tomu nejbližšímu, kterého může vůbec mít.

Oklikou jsme tak vlastně došli k tomu, že důvod války na Ukrajině je nejasný, ničím nepodložený a pro mnohé z nás naprosto nepochopitelný. Ačkoli Putin by nesouhlasil, protože si vše dokonale zdůvodnil. Tak především jde přeci o záchrannou misi a trestnou výpravu proti "ukrajinským nacistům" (a hele, takže ve škole přeci jenom byl!), navíc se cítí být ohrožován ze strany NATO. Ano, my víme, že NATO slibovalo, že se nebude rozrůstat dále na východ, ale k porušení slibu nedošlo a někteří členové se navíc zdráhají o tom vůbec uvažovat.

A tak se dostáváme opět k těm rohlíkům a zaskočeným dýchacím cestám. Mohli jsme počítat s válkou? Ano, mohli a někteří s ní počítali. A přesto jsme byli dokonale překvapeni. Vývoj událostí dává tušit o tom, že Putin moc dobře ví, co dělá, co chce a po čem jde. Zdá se, že mu za to válka stojí, protože z jeho předchozích politických kroků je patrné, že to má pěkně promyšlené. Mluvím například o utužení přátelských vztahů s Čínou. Mnohé z předchozích sankcí se ho tedy nemusely zas až tak dramaticky dotknout. Horší je to momentálně s odpojením od SWIFTu, čemuž nasvědčuje i Putinova zuřivá reakce - vyhrožování jadernými zbraněmi. To už je opravdu síla... A zase jsme znejistěli. Tak o co mu teda vážně jde? Musí mu být jasné, že s tímhle může zničit svět. Jak a čemu by tedy pak chtěl vládnout? 

Možná, že to jediné, co zastřelo Putinův rozum docela, je jeho uražená pýcha. Touha vypadat jako někdo, kdo už kvůli image neoblomného a tvrdého muže nebude ustupovat v zásadě nikomu. A kdo by si to jen zkusil, pocítil by hněv a rozhodně vedený protiútok. Nejspíš ho prostě uráží, když má pocit, že mu někdo něco diktuje, protože pokud je tu někdo, kdo klade podmínky, pak je to on. A tak mu dělá dobře, když se ho někdo bojí. Protože strach je dobrý k manipulaci. Aspoň tak mi to celé připadá. A pokud by to byla pravda, bylo by skutečně smutné vidět svět pod bombami jen kvůli lidské pýše a malichernosti. Bohužel by to nebylo poprvé. Nicméně otázkou teď zůstává, jestli jen vyhrožuje, anebo to doopravdy myslí smrtelně vážně.

Už to, že se Putin nakonec vydal skrz Ukrajinu s vražednými zbraněmi v rukách a tanky, nasvědčuje tomu, že je schopen zajít hodně daleko. Možná, že teď blafuje, ale nedělám si iluze o tom, že pokud by opět pocítil pošťouchnutí Západu, praskl by jako nafouknutý balónek, a rozpoutal by nukleární válku (rohlíky a dýchací cesty...). 

A tak už dlouho věřím, že Ukrajina není jeho jediný cíl. Mohu se mýlit, a dokonce se modlím za to, abych dostala pětku s hvězdičkou za špatný odhad, ale raději být na všechno připravená, než nad tím vším lehkomyslně mávnout rukou.

Přeci jen se po chodbách nahlas šušká, že Putin chce své dominium rozšířit až na hranice bývalého SSSR. To samozřejmě znamená pozřít i Česko. Nějakou dobu už tedy uvažuji nad tím, zda začít s evakuačním plánem. Co všechno bych si vzala v případě odchodu z domova (a zda to v podstatě nevzít i jako dobrou záminku k tomu, abych konečně debordelizovala počítač a zálohovala všechny své důležité soubory.). O celé věci jsme navíc hovořili i s přítelem, který má na věc stejný pohled. Byl to dosud nesmutnější rozhovor, který jsme spolu kdy vedli. Při jeho poznámce, že by narukoval, se mi sevřelo snad všechno, o čem jsem ani nevěděla, že se sevřít dá. Neskutečně jsem obdivovala rozhodnost, s jakou to řekl, ale na druhou stranu se mi ani v nejmenším nelíbila představa, že bych ho mohla ztratit.

Tady přestává všechna legrace, včetně mých vlastních cynických poznámek. Právě tehdy si totiž člověk uvědomí křehkost života. Po většinu času na to své mysli ani nezaměříme, protože jsme v hloubi duše přesvědčení o tom, že osud nám nadělil nějakou zázračnou imunitu, a tragické věci se nám nemohou stát. Staly se sice už hodně lidem před námi, ale nám se to vyhne. To jsou události, které běží kolem nás jako v televizi. I z toho důvodu může mít mnoho lidí pocit, že válka se nás netýká. Bojuje se támhle někde, ale na vlastní kůži žádný dopad nepociťujeme. Třeba je to pravda, ale třeba taky ne, to ukáže čas. Už brzy.

Na jednu stranu takhle smýšlet musíme, protože se tím chráníme před depresemi a životem plného děsu a nejistoty. Ale dojde na okamžiky, kdy si musíme uvědomit, že jo, že se nás to opravdu týká a zítra tady možná zanecháme roztrhané tělo bez našeho vědomí. Buďme proto připravení, protože štěstí přeje nejen odvážným, ale i připraveným.

Kdo není sobec a nemyslí za těchto okolností jen na své vlastní bezpečí, pak ale stejně v těchto dnech chodí s hlavou svěšenou. Jen pár stovek kilometrů od nás zažívají lidé hrozná duševní traumata. Dokážete si představit, že ten, koho milujete, jde bojovat? Jde zabíjet lidi a je sám ve smrtelném nebezpečí? Že už se s ním nikdy neuvidíte a že by padl jen kvůli nenasytnosti jednoho člověka? Ztráta člověka je sama o sobě tragédie, a co teprve dětí! Rusové se nezdráhají útočit ani na školky. Jaká hanebnost! Ale i ztráta domova, ve kterém člověk vyrůstal, vybudoval si ho, zanechal v něm krásné vzpomínky, suvenýry, všechno, co sám vytvořil, dokáže opravdu hodně zabolet.

Vedle těch odsouzeníhodných věcí, lží na ruské straně, bomb, které smrtelně dopadají na celou Ukrajinu, se však ukázala alespoň jedna pozitivní věc. I když to bohužel není to, co by Ukrajinci potřebovali ze všeho nejvíce (což stále mrzí, ale diplomacie je věc spletitá), vykvetly zde zájem, ochota, jednota a solidarita, která se vzedmula nejen u nás v Česku. To je něco naprosto úžasného! Politické strany našly společnou řeč, prezident uznal, že se mýlil a snad našel i trochu pokory, a dále se snaží pomoct nejen vláda, ale i firmy a obyčejní lidé. A to je asi to, co se mi na tom líbí nejvíce.

Ozývají se hlasité protesty proti válce, demonstrace, píší se články, pořádají se koncerty a zaznamenávám od známých zprávy, že poskytují psychickou podporu třeba i svým kolegům v práci. To je duchovní zázemí. Jenže u toho lidé nezůstali, pomáhají daleko aktivněji. Ve velkém se pořádají finanční sbírky (vybrány jsou už stovky milionů korun!) i spotřebního materiálu. Konkrétně jsem pak svědkem toho, jak se i Karlova univerzita snaží pomoct tak vehementně, až to dokáže být trochu nepřehledné (napříč různými fakultami), ale podstatná je ochota a rozhodnost k akci. Přišlo mi úžasné, že Filozofická fakulta (na které působím) vytvořila sdílený soubor, do kterého se mohl zapsat každý s jakýmkoliv návrhem na konkrétní pomoc. Byla jsem překvapena, kolik dobrovolníků nabídlo ubytování uprchlíkům, poradenské služby, pomoc se školní docházkou, doučováním dětí, péče o mazlíčky, překladatelské služby ad. Bylo z toho patrné, že každý obor našel své uplatnění. To jsou všechno úžasná gesta, která jsou skutečně nápomocná. Podle mě to má obrovskou cenu, protože je to něco cíleného, co se dostane ke konkrétním lidem. Jsem vděčná za to, že svět není tak pokrytecké místo, jak se občas jeví.

A na závěr ještě jedno povzbuzení, které rozvedu od vlastní zkušenosti. Ještě nedávno jsem byla pohlcena hroznou sklíčeností kvůli invazi na Ukrajinu. Litovala jsem toho, že jsou lidé, kteří momentálně procházejí snad nejhorší zkouškou svého života. Ta lítost říkala, že to není fér, ale ve směru k nim a ne ke mně. Není fér, že se mám moc dobře (díky Bohu mám a jsem za to velmi vděčná), když lidé o stát dál rozhodně nemůžou říct totéž. Takže, když se mě někdo zeptal, jak se mám, zdráhala jsem se odpovědět. A to mě přivedlo k zamyšlení, proč se tak cítím a proč bych se tak vlastně cítit (ne)měla. Válka může trvat roky. Budu po celou tu dobu chodit jako zombie, vinit se z něčeho, co jsem si nezavinila? A čemu bych tím prospěla?

Povzbudilo mě, že jedna kamarádka napsala na Facebooku své pojednání a vyjádřila v podstatě stejné pocity a myšlenky. Ona ale došla k odpovědi mnohem dříve než já. Rázně odmítla možnost zavřít se dobrovolně do klece a odepřít si pocity radosti. Možná právě to by bylo nefér. Vůči nám samým. Apelovala na to, abychom se neuzavřeli do sebe a dál užívali toho, co nám život (zatím) stále nabízí. To ale samozřejmě neznamená, že bychom měli zapomenout na to, co se děje skoro vedle. Koneckonců se nás to pořád významně týká. A tak jsem došla k názoru, že ruku v ruce s tímto povzbuzením, kdy je třeba zachovat si pozitivní myšlení, bychom měli být naopak vyburcováni k tomu, abychom pomáhali tam, kde je nás potřeba. A nevyčítejme si, že třeba nemůžeme dělat všechno, co ostatní - není tolik peněz na to, abychom přispěli, nejsou volná lůžka v bytě (anebo máme prostě strach k sobě pustit někoho cizího). To nevadí, věřím, že každý z nás může najít alespoň něco, co udělat může. A když se tyhle snahy a síly spojí dohromady, pak se ve výsledku objeví všechno, co bude zapotřebí.

Je válka a přichází nebezpečí. Právě v takových chvílích se ukáže, kým skutečně jsme. Jestli stáhneme ocasy a skryjeme se v ústraní, jestli jen mávneme rukou a necháme za sebe jednat ostatní, anebo jestli prokážeme odvahu jednat. Zrovna tak jako mnozí Ukrajinci, kteří statečně brání svou vlast. A i to je hodno obdivu; Ukrajina má ukázkového prezidenta a její obyvatelé jsou odhodlaní jít do boje i proti velké přesile. Jen stěží mohou vyhrát. A přesto se brání. Inspirující!

P.S. Modlitby jsou velkou pomocí, nepodceňujme je!