O přátelství

Často se mi stává, že se zamyslím nad úplně banálními věcmi, třeba proč je v nějakém slovním spojení spojka, a proč ne čárka. Proč se něco jmenuje tak, jak se jmenuje a proč mi slovo "pravý" vždycky v představách evokuje linecké kolečko a slovo "levý" marmeládu. Jenže v poslední době mě má hlava neustále stíhá i se zákeřnějšími myšlenkami a přináší závažnější otázky, jako je přátelství a mezilidská komunikace.

Dohání mě to neustále a zatěžkává už tak těžkou mysl. Však to mám neustále před očima; hádající se a vztekající se lidi na sociálních sítích. Ale i vyjadřování náklonnosti jednoho mého přítele k druhému. Všechno mezi sebou porovnávám a říkám si, kde je to tajemství, že dva si předávají láskyplné komplimenty, anebo pro sebe dělají něco, co od nich ale osobně neznám. Mají o sebe upřímný zájem. A pak mě vyvedou ze zamyšlení tím, že se mi ozvou, že něco potřebují.

Někdy nad tím přemýšlím vědomě, jindy si o tom ve skrytu před mým bdícím já šušká mých dalších 5 osobností. A pak když se zase všechny sejdeme, divíme se společně: "Nejsi ty náhodou už dost stará na to, abys o tom něco věděla?" A opravdu. Když se to tak vezme, je to dost pádná otázka: "Jak je možné, že se po mnohaletých vyšetřováních, ve kterých dennodenně zkoumáš otázku přátelství, ještě pořád topíš ve zmatku?"

Hodněkrát to zní jako výtka. A všechny osobnosti zaměří svou pozornost na tu, která zrovna stojí před tabulí. "No tak to vybal. Tos jako za celou tu dobu své existence nedávala pozor? Protože jestli ne, tak to už si zaslouží poznámku do životní knížky!"

"Vždyť jste byly všechny u toho," vracím úder poté, co se vzpamatuji z několikátého prvního šoku. "Moc dobře víte, že vztahy jsou divočina, rovnice, které nejdou napsat vždycky o stejných neznámých."

A to už mlčí všechny... učitelky. Moudrosti, kdes byla, když jsem potřebovala poradit? Bezstarostnosti, cos dělala, když jsem chtěla někoho pobavit? To sis jako hodila dovolenou? Mystérie, tys byla asi marod, když jsem si přála zapůsobit. Absenci jsem si zaznamenala i u tebe, neoblomnosti, když jsem měla říct "ne". A ty, romantiko, to tě mám shánět po všech filmech, když bych byla ráda, aby ses zrovna projevila? Koukám, že humor si šel taky radši odskočit...

Přátelství je něco, s čím začínáme experimentovat už od útlého dětství a je to něco, co budujeme celé naše životy. Časem bychom se tedy měli něco důležitého dozvědět. A přesto opravdu nevím. A čím víc se v tom babrám, tím je to horší.

Někdo se směje mému oblíbenému vtipu, někdo zvedne koutky úst jen ze slušnosti (přinejlepším). Někomu stačí, když mu povím, jak se jmenuji a u někoho prostě nedokáži zabodovat ani se svým nejtrapnějším zážitkem. Možná je vám to naprosto jasné a řeknete si, že není o čem diskutovat. Každý jsme jiný, máme různorodé povahy, a každý se tak chytá na jinou návnadu. Ten, s kým si nesedneme, k tomu budeme jen těžko hledat cestu. Ale to je naprosto v pořádku. Nikdy si nebudeme rozumět se všemi. Chápu to a pokaždé, když mám pocit selhání, snažím se tímto vědomím uklidnit.

Na druhou stranu se v současné době setkáváme s řadou příruček, knih, tipů a rad o tom, jak vycházet s druhými lidmi. Existuje tedy nějaký recept na vztahy? Usuzuji z toho, že se dá zapracovat na vztazích i tam, kde to trochu skřípe. Hlavně žijeme v době, která hlásá, že nic není ztraceno a nikdy se nemáme vzdávat, když o něco usilujeme. Jen nezoufejte a fuňte! Když přitlačíte, tak to nakonec vyjde!

Přístup "nikdy se nevzdávej" se mi vlastně líbí. V zásadě jsem velký životní optimista, i když už zkoušený životem, takže jsem se naučila být opatrnější. Pořád pro mě ale platí, že se snažím na všem a na všech vidět hlavně dobrou stránku. A proto si myslím, že má cenu se snažit i ve vztazích. Už teď je ale asi všem naprosto jasné, že s takovým přístupem si dobrovolně zadělávám i na velká zklamání a velké řecké tragédie. Tak to je. Pokud by tomu tak nebylo, nenapsala bych o tom pojednání.

Nerozumím tomu, proč někdo, s kým jsem měla mnoho let to nejhezčí přátelské pouto, už najednou nemá o přátelství zájem a chová se chladně. Stejně tak, proč se prostě nemůžeme bavit s někým, komu jsem nemohla opětovat jeho lásku, ačkoliv jsme si perfektně rozuměli. A byť mám obrovskou touhu tyhle potápějící se lodě zachránit a snažím se ze všech sil - upozadit své ego, snažit se neotravovat (i když svou snahou vlastně otravuju), nemoralizovat, být milá, otevřená - nevede to nikam. Proč?

Nejsem si ani jistá tím, proč s některými lidmi prokecám hodiny, vtipy se ze mě sypou jak hromada hraček z krabice, zatímco v přítomnosti jiných lidí ze sebe nevysoukám nic, čemu bych se nezasmála jen já sama. Mluvím jinak - slova jsou těžká  a nepřirozeně spisovná. A přitom bych v těch chvílích dala celé své srdce za to, abych dokázala být dobrou společnicí. Jenže čím víc na to myslím, tím víc to vede k trapným chvilkám. Proč?

Jsou lidé, se kterými toho nemám zas až tolik společného, ale přesto toužím po tom, abych s nimi byla kamarádka. Pak se na ně jen toužebně dívám, jak se objímají s našimi dalšími společnými přáteli a já bych dala nevím co za to, aby mě ten člověk chtěl obejmout taky. Přitom jsem si vědoma toho, že ten dotyčný by o to nejspíš moc nestál. Nedokáži se k němu dostat. Odhodit zatěžující myšlenky na to, že mám zatěžující myšlenky, které mi brání rozvinout mou přirozenou osobnost. Proč?

V době, kdy jsem s takovými lidmi sama, uvědomím si, že mám zrovna jedinečnou možnost ukázat jim, kdo skutečně jsem. Někdy to vyjde. Ale když vidím, že "být sama sebou" prostě nefunguje, přichází dilema. A to velí zapřít sama sebe a vzpomenout si na všechny ty poučky o komunikaci, které hned aplikuji. Analyzuji situaci: Tenhle člověk na mě nemá zrovna moc času, takže ho nebudu zatěžovat svými proslovy. Pozdravím, sdělím, co mám na srdci, pokud možno v několika bodech, stručně a jasně. Prostě hraju podle jeho pravidel. Snažím se mu přizpůsobit. A to přesto, že jsem přirozeně docela kecálista. Když něco vysvětluji, vezmu to oklikou přes dvě ulice, k tomu přikydám hutnou smetanovou omáčku anebo pro jistotu ještě několikrát něco zopakuji, aby bylo naprosto jasno, že tohle se nezapomíná. Živě u toho gestikuluji (nedávno jsem se viděla na kameře. Spatřila jsem tam naprostého šílence s trhanými pohyby). Ale dokážu to změnit. Mám-li před sebou minimalistu, snažím se krotit ve žvanění i v trkání. Občas chci být vtipná, jenže odvaha se zrovna nerovná úspěchu. Vtip pak vyzní úplně jinak, než jak původně zněl v mé hlavě. Druzí jen čučí a horečně přemýšlí o tom, v čem vlastně onen vtip spočíval...

No a s tím vším na paměti pak dochází k onomu dilematu. Někdy to přeci jen vzdám a radši si zamknu ústa, abych ze sebe nedělala ještě větší hlupačku (pokud ovšem nejsem v opravdové pozici hlupačky a snažím se, i když už je to dávno celé zabité).

A tak se v tom pořád takhle slušně plácám. Každou chvíli měním strategie. Prostě do toho dávám všechno, ale přitom to nestačí. Jednou používám v písemné komunikaci smajlíky, ale když na to není dobrá odezva a já si toho všimnu, začnu mít podezření, že působím moc afektovaně. Proto jsem jednu dobu přestala smajlíky používat i tam, kde by jim to moc slušelo. Na to ovšem mnozí nejsou zvyklí, takže to začalo vést ke konfliktům, přičemž jsem zas vypadala jako doktor House. Když si zkrátka stanovím nějaké pravidlo, dochází k chaosu.

Pořád hledám cesty. Protože se chci bavit se všemi. A naivně si přeji, aby to oni chtěli také, přestože vím, že někteří si v mé přítomnosti nervózně poklepávají nohou a pravděpodobně přemýšlí o útěku.

"No tak se s nimi nebav! To jsi pořád tak natvrdlá?!" určitě řeknete. A já na to nemám prakticky co namítnout. Vím, že máte pravdu. Pak ale uplynou další dny, během kterých to opět začnu vidět po svém. Přece se mi nechce říct, že oni za to nestojí! Aspoň polovina z nich. To přece není pravda. Sžíravá touha po tom nadělat přátele je až příliš silná.

Celá tato úvaha doteď vypadá jako jedna velká hnojná hromada plná smrduté sebelítosti. Jako bych tím vším chtěla říct, že já chudinka nemám žádné přátele. Ale to bych byla jednou velkou lhářkou v šesti baleních. Mám kolem sebe lidi, kteří jsou superhrdiny ve svých rolích a jsem jim vděčná za to, že se mnou dláždí cestu přátelství.

A tady bych se chtěla zastavit a vzdát takovým chválu. Konkrétně pak dvěma svým kamarádkám a svému příteli, který je mi nesmírně velkou oporou - tak silnou, že i ocel je ve srovnání s ním měkká jako cukrová vata. On nese všechny mé starosti odvážně na svých bedrech. A pak ty dvě kamarádky. Není to tak dávno, co jsem propadla hysterické panice, protože věci nešly podle plánu a někteří lidé, které jsem považovala za své přátele, tu pro mě nebyli, když jsem je potřebovala. Ale nakonec přeci jen mou duši zachránily ty dvě - kamarádky z vejšky, které mají jinak plno starostí, a svými povzbudivými slovy mne dojaly až k slzám.

Pokud máte štěstí na takové přátele, prosím, pečujte o ně. Jsou jako ty nejkrásnější a nejžhavější hvězdičky ve středu vaší galaxie. A ty svítí tak silně, jak moc o ně sami projevujete zájem.

Jsou lidé, které si chci zabalit do vánočního papíru a rozbalit si je pod nazdobeným stromečkem - mám z nich radost a jsem za ně vděčná. Jsou pak ztracená přátelství, která chci zpátky, ale přes veškerou snahu to končí jako ve filmu Titanik. Jsou lidé, ke kterým se toužím přiblížit, ale v jejich očích vidím nezájem. Stejně se snažím. Chci lidem rozumět, ale přála bych si, aby taky rozuměli mně. A věděli, že po nich vlastně nic nechci. Snad jen nějaké to přátelské slovo a hlavně upřímnost.

Co tedy říct závěrem? Někdy jsou cesty k lidem posázené těmi správnými kameny - těmi, jež dobře známe, protože jsme je tam položili my sami. A někdy je to prostě divné; pěšinky jsou prašné, zarostlé a nevedou přímo. Neznámých v mém počítání je šíleně moc a někdy nedokáži odhadnout, co různé chemikálie lidských vlastností spustí za reakci. Přátelství a mezilidské vztahy jsou tak stále něco, čemu příliš nerozumím.

Zdroj obrázku: offtheshelf.com