Huš, ať už jsi pryč!

Přelom roku bývá pro mnohé z nás časem zastavení a rozvažování nad tím, co bylo a zároveň co teprve nastane. Je to jako bychom stáli na prahu dveří, které vedou z jednoho domu do druhého. Oba domy jsou přitom naše, jeden z nich ale musíme opustit a přestěhovat se do nového. Dobrou zprávou tedy je, že jste ve svém životě měli hned několik domů - aneb kolik je člověku roků, tolik bylo domů.

I já jsem samozřejmě mezi přestěhovalci. Je to nevyhnutelný osud každého z nás, nedalo se tedy nic dělat. Nevím, jestli jsem v tom fofru stačila sbalit a přenést všechny své věci, ale to už domovníka ani v nejmenším nezajímalo. Byla jsem převedena přes práh a je jedno, jestli jsem si v domě číslo 2021 něco zapomněla. Ale jsem si stoprocentně jistá, že až to zjistím, bude to moje čelo zatraceně bolet. A já budu praštěná zase o něco víc.

Ano, vážení přátelé. Uplynuly už dva týdny od Nového roku, avšak i já Brutovi poklepávám na rameno a přidávám se k oněm sentimentálním jedincům, kteří si to neodpustí, a veřejně shrnou svůj život v roce 2021 v kostce, resp. v blogovém sloupci. Už teď vás lituji, jestli se rozhodnete to číst celé...

Abychom si to nejdříve ujasnili, myslím si, že shrnutí zkušeností a životů, nová předsevzetí i začátky jsou věci, které můžeme odložit na každý den. S Novým rokem si klidně ráda podám ruku, ovšem abych tak pogratulovala naší drahé matičce Zemi, že opět zvládla obejít Slunce za úžasných 365 dní! A nyní opět neúnavně běží dál. Všechna čest a hlavně, jen tak dál!

Přesto se nechávám pravidelně strhnout k tomu, abych i já v tomto období otevřela okna ve svém mozku a trochu to tam provětrala. Tak snad, abych už konečně začala mluvit o tom, kvůli čemu jsem vlastně vystoupila na piedestal svého blogu. 

Když se řekne rok 2021, vybavím si nejdříve slovo "změna" a pak ovoce mdlé chuti: "No, jako spapám to, ale je to nějaký divný, nezdá se ti?" Vysvětlím o pár řádků níže. Nejdříve se budeme bavit o změně. Respektive změnách, bylo jich totiž víc. Obecně jsem člověk, který má rád nové věci, překvapení, výzvy, spontánnost a pokud dojde na nenadálou a okamžitou změnu plánu, je mi to vcelku jedno, prostě se přizpůsobím. Ale do změn, které mě čekaly nyní, jsem zprvu vstupovala s nejistotou a opatrností.

Šlo totiž o získání nové práce, stěhování se do města, které jsem do té doby pořádně neznala (a považovala ho za díru) a o prvoprvotinké sdílení života s někým jiným než s rodiči. Vyměnila jsem také církevní společenství. Takže celkem zásadní životní obraty. A už mi do toho všeho začalo kecat mých 5 vnitřních sestřiček: "A myslíš, že to v tý nový práci zvládneš a nic nezvoráš? A co disertace, bude vůbec někdy existovat? Ale co tvoje další zájmy? To nezvládneš zkloubit všechno dohromady! Kladno? Co to je za město? A maj tam vůbec nějakej dobrej kopec na tvoje sebevražedný mise? Ten Lovoš s muflonama a šeptajícíma stromama ti bude asi chybět, co? Hmm, a myslíš, že když toho máš furt tolik, zvládneš se postarat i o přítele? Jak budeš řídit domácnost, když jsi věčně zaneprázdněná? Hele, to asi úplně nedáš..."

Dnes už si mohu směle poskočit a odpovědět na všechny otázky, že - Bože díky - mnohé obavy byly rozptýleny. V práci na univerzitním rektorátu se cítím být kompetentní a užitečná, na Kladně si zvykám dobře (už proběhly i nějaké ty sebevražedné mise ve zdejších lesích) a o to snazší je přivykání v krásném bytě, odkud to máme blízko všude, kam potřebujeme (zrovna, když jsme o to stáli, jako by nám přistála příležitost z nebe do klína v dárkovém balení. Opět to svádím na Boha). No a co se přítele týče, tak ten se o mně moc hezky stará. Až z toho mívám výčitky svědomí. Vždyť ze začátku jsem věřila tomu, že to budu já, kdo se bude starat a kdo bude tím, kdo opečovává. Nakonec jsme se o roli pečovatele krásně samovolně podělili a přítel nejenže dělá půlku povinností v domácnosti, on častokrát i některé další přibere, když vidí, že je toho na mě moc. A tak udatný rex - totiž rek - zabil jednoho z největších draků, kteří mě zpočátku velmi děsili.

Tři největší změny, které jsem v tomto roce ustála. Do dalšího roku si tedy odnáším dobré skóre, tak doufám, že zase něco nepokazím a nespadne mi něco z ruky (každodenní záležitost). Jenže pak je tu druhá miska vah. Tu první jsme odlehčili, ale tím pádem jsme zatížili tu druhou. Byť mám v příteli velkou pomoc s domácností, i tak toho hodně zastanu. Do toho svědomitě pracuji, věnuji se zpívání a starám se o webovou stránku Potterzone. Něco tu přeci jen nebude tak růžové. Co se mi rozhodně nedaří, je přimět čas, aby si na mě udělal čas a přišel, když potřebuji pracovat na disertaci. Doktorát mi tedy zatím mává z velké dálky a já začínám mít pocit, že na něj asi nedosáhnu. Přitom disertace je to jediné, co mi k dosažení titulu, který chci mít na svém náhrobku, zbývá. Nejde ani o to, že by mě výzkum přestal bavit. Ani v nejmenším. Jen toho pořád hodně moc dělám a přitom je pro mě zatraceně těžké se něčeho ve svém životě vzdát. Někdy si říkám, že by bylo snazší mě prostě zabít. Ale mých nespočet zájmů to nejspíš jednou udělá za mě.

Takže co se doktorátu týče, odevzdávám ho dalšímu roku s velmi nízkým skóre. Stejně tak jako vyhlídky na mé sny, jako je vydání (alespoň jedné) knihy a zpívání v muzikálu nebo s kapelou. A na pozadí toho všeho byl nějakej covid...

Nechápejte mě špatně. Nejsem člověk, který by tomu mikroskopickému stvoření nepřikládal žádnou váhu. Naopak v mé domácnosti rozhodně není vítán a už vůbec tu nechutnou věc nechci vidět ve svém těle. Na druhou stranu řešit to taky pořád nechci, protože mám svejch starostí i radostí dost. Takže se řadím k šedé zóně. Nejsem ani odpůrce covidových opatření, protože tomu bezbuněčnému tvoru prostě nefandím a navíc chápu, že přeplněné nemocnice nemůžou fungovat normálně. Ale nejsem ani utopistický hlasatel s představou, že všechna opatření jsou správná. Zkrátka neutrál jako Geront z Riviéry s tím, že sem tam si něco přečtu, abych byla v obraze a nějak to celé zhodnotila, příp. se podle toho zařídila. Jenže když se víc rozečtu, mám kolikrát pocit, že jsem se proměnila ve šneka s očima na vrchu hlavy.

A to je pětka s mínusem pro rok 2021. Nejen za to, že celkově je situace stále nestabilní a některá opatření byla rozporuplná, ale hlavně za to, co to udělalo s lidmi a jejich chováním. Ačkoli nechci svádět situaci jen na vy-víte-co. Je na nás lidech, jak to celé uchopíme. V tom jsme ale, podle mého, jako společnost selhali; nesčetné hádky, odmítání se domluvit, urážky a hlavně ta nenávist. Mnohokrát mě napadla otázka, proč chceme neustále druhé přesvědčovat o tom, jak věci vidíme a že náš úhel pohledu je ten nejsprávnější. A pak bez milosti odsuzovat druhý tábor, který tomu přeci vůbec nerozumí... Zato my rozumíme všemu a perfektně. Jsme doktoři, sociologové, právníci, politici, učitelé, soudci. Když se to vezme kol a kolem, tak tyhle vyštudované lidi vlastně nepotřebujeme, protože si vystačíme sami. Nebo ne? Já bych si sama k sobě do ordinace pro radu radši nešla...

Nedá mi to, abych se (opět sebevražedně) nezmínila ještě o nenávisti, kterou cítím i z komunit, od nichž bych čekala pravý opak; pokoru a touhu dokázat světu, že jsou to milující lidé, když to o sobě tvrdí. Ve většině případů ale vnímám spíše agresivitu v prosazování se, šíření nenávisti vůči svým domnělým odpůrcům a zaškatulkování je do šuplíku "fobici", kam ale ve skutečnosti mnozí z obžalovaných nepatří. Vyhazovy a veřejné lynčování lidí s nepohodlným názorem, hyperkorektnost, která zabíjí humor, přecitlivělost lidí, kteří pak kopou kolem sebe, a ve výsledku násilné nucení druhých, aby nejenže nediskriminovali, ale aby se přidali do klubu "Miluju vás všechny bez výjimky." Jenže tohle nikdy nefungovalo a nikdy fungovat nebude. Odpověď na otázku "proč" je prostá: jsme totiž každý jiný. Moment, ale není to právě to, co si dnešní společnost přeje? Ideální je myšlenka: "Buď svůj, jsi jedinečný, stejně jako vše, co v sobě nosíš, neskrývej to, nestyď se za to a už vůbec nedávej na to, co si o tobě myslí ostatní." Jistě se to týká i našich názorů. Tak proč svobodu slova škrtíme? Vždyť ona se dusí!

Nechci tu provozovat jakoukoliv agitaci. Koneckonců zásadně nechci strkat všechny do jednoho pytle. Mnozí neuplatnili své životní právo na nenávist a to je třeba ocenit. Nicméně berte tohle všechno jako moje ohlédnutí se za rokem 2021, který vnímám tak chladný jako Yettiho objetí. Ani ne tak kvůli covidu, ale kvůli lidem. To je důvod, proč jsou předchozí dva odstavce součástí mého rozvažování. Vyplývají z toho totiž mé obavy, abychom si do dalších let omylem nepřinesli kufry s cizopasníkem jménem Totalita, schovávající se v uzlíčku s ponožkami. Tam nepozorovaně rostla a v nějakém dalším Novém roce to rozbalila ve všech domácnostech. Na první pohled se to možná zdá být jako nesmysl, ale některé znaky totality (překvapivě od lidí zezdola) bují v našem světě jako rakovina, která zatím zas až tolik nebolí. Ale co se neléčí, to se neuzdraví.

Obecná nenávist je zkrátka něco, co roku 2021 nemohu zapomenout a neodpustím mu to.

Abych mu ale zas tak úplně nekřivdila, bylo by fér mu připomenout i světlé momenty. Můj názor je takový, že bychom měli za každé situace hledat kvítek uprostřed spálené země, protože jen ta se nově obrodí a Bůh ví, že přinese i něco lepšího. Pozitivní zkušenosti a zážitky jsou tedy to, na co jsem se snažila maximálně upínat svou pozornost a uchovávat je pečlivěji než ty špatné. Proto bych ráda v posledních odstavcích vypíchla radostné události starého roku.

Úspěšně zvládnuté pedagogické minimum je určitě jedno z nich. Paradoxně za něj vlastně vděčím i lockdownu v předchozím roce, jinak bych si jen těžko hledala čas na vykonání praxe a psaní závěrečné práce. Praxi jsem odvedla napůl online a napůl prezenčně na litoměřickém gymnáziu, kde mi pomohl jeden sympatický pan dějepisář. A ačkoli pro mě byly jeho výrazy ve tváři těžko čitelné, byl upřímný a já byla ráda za každou výtku, kterou mi udělil. Zkrátka jsem měla opravdu pocit, že mě vede a ne, že mě jen trpí. Nakonec jsem od něj dostala tak krásný závěrečný posudek, že by si zasloužil zasklít a vystavit. Spokojená jsem byla i ze své práce na téma online výuka dějepisu. Tehdy jsem při ní také dospěla k mnoha osvícením o školní výuce. "Škoda," že už se neplánuji do žádného školského ústavu vrátit.

Své místo na výsluní si zde určitě zaslouží můj přítel. Ono už to opravdu vypadá, že se s ním děsně vytahuju. Koneckonců, o jeho vypůjčení si řekly některé mé kolegyně z práce. To, že uklízí, vaří mi a peče se mnou cukroví, pro ně byla konečná, takže místo toho, abych dostala objednávky na cukrátka, utvořila se fronta dychtivých žen na mého přítele. Mnohé moderní ženy by mi ale spílaly a řekly, že muži by se rozhodně měli podílet na péči o domácnost. A ruku na srdce, není fér, když v domácnosti bydlí několik lidí a stará se o ni jen jeden člověk, který navíc většinou pracuje zrovna tak jako ten druhý. Je pravda, že i ode mě se to stále bere jako samozřejmost, protože nedostávám díky za to, že peru, žehlím, zdobím domácnost atd. Ale svému příteli děkuji za vše, co dělá, protože neznám kolegyni, o kterou by se ten "její" staral tak jako ten "můj" o mě.

Krom jeho vysoké účasti na našem společném živobytí, uchovávám v paměti i vzpomínky na různá překvapení - valentýnský výlet do Panenského Týnce, nečekaný odvoz autem dál, než jsme se domluvili. Až někde v Rakovníku pro mě sháněl skleničku s jednorožci. Dostala jsem od něj LEGO za zvládnuté pedagogické minimum. A také hezkou lampičku na čtení po večerech. Navíc na sebe bere ten kříž a často mě odváží do hodinu vzdáleného města, abych tam mohla chodit zpívat do sborů (také už ho tam kolegyně zbalily a rozdávají mu úkoly, jako je mačkání čudlíků na varhanách a otáčení not). Úsměvné mi přijdou i vzpomínky na jeho striktní zákazy, abych věšela záclony (tenkrát mě při mé činnosti bez milosti vysadil ze stoličky a odnesl do jiné místnosti) a abych umývala nádobí (několikrát jsem byla vykázána, případně vynesena z kuchyně).

Co ještě potřebuji vyzdvihnout pak to, že ačkoli je můj přítel původně nevěřící, aktivně se účastní mého duchovního života. Jezdí se mnou pravidelně na bohoslužby do Prahy anebo se na ně se mnou dívá online a o všem spolu diskutujeme. Alespoň tedy poslední půl rok. V odstavci o životních změnách jsem zmínila změnu církevního společenství. Už od svých teenagerských let jsem totiž docházela do lovosického sboru baptistů, kde jsem se také nechala dobrovolně pokřtít. V těch dobách jsem to tam milovala, ale čas mnohé změnil, hlavně lidi a atmosféru. Opět mě nechápejte špatně, nedošlo k zákeřným převratům, k odchodu dobrých lidí a příchodu zlých. Tak to určitě nevnímám, jen jsem se tam přestávala cítit jako doma a s některými kázáními jsem se už neztotožňovala. Jenže jsem nezůstala bez pomoci a jako by Bůh slyšel moje vnitřní naříkání, získala jsem od něj nový směr a tím jsem se ubrala. Křesťanské společenství In-Life (které se nevyhraňuje denominací) v Praze (a Brně) jsem si zamilovala a moc bych si přála tam zapadnout, být tam ku pomoci a stát se zkrátka jejich součástí. Možná o tom tamní lidé ani netuší, ale několik jejich moudrých zamyšlení mě přímo vyrvalo z mého vlastního labyrintu srdce a mozku. Zvláště na podzim jsem se totiž zakopávala vlastními nezdravými myšlenkami a starostmi, které mi dnes přijdou úplně malicherné. Od té doby se cítím zase jako znovuzrozená.

Užuž budeme na konci, slibuji! Jen prostě ještě nesmím vynechat tři lidi, u kterých mám ve svém vzpomínkovníku nakreslené srdíčko. Jedním z nich je řidič autobusu, jenž si zaslouží označení "borec nakonec". Zpětně už vím, že se mi opozdily hodinky, takže jsem dorazila na autobusovou zastávku zrovna ve chvíli, když autobus odjížděl. Polil mě pot a já se chytla za hlavu na znamení "já jsem ale pako!". Jenže co se nestalo, autobus si to namířil přímo k místu, kde jsem se zastavila a vyzvedl si mě. Svou vděčnost jsem panu řidiči vyjádřila tím, že jsem mu dala padesátikorunu, kterou ale odmítl. Tak jsem mu řekla, že pokud ji nechce, tak ať ji dá někomu, kdo to bude potřebovat. Když jsem po svém hrdém prohlášení vyšla z autobusu, zase mě polil pot. Snad neměl pocit, že jsem mu po zásluze ještě vynadala...

Své řádky si zde zaslouží i milá a usměvavá ukrajinská prodavačka v malém obchůdku nedaleko našeho paneláku. Sušenky už kupuju jenom u ní. A to nejen proto, že mi dává ochutnávky zdarma (dostala jsem od ní i chalvu). Všechno, co mi dala, u ní teď nakupuji. Co na tom, že má silný přízvuk, na svou pozitivní náladu a úsměv mě prostě dostala.

A na závěr veselá historika ze Světa knihy, kde se samozřejmě před vstupem sbíraly vzorky z nosu. Když jsem čekala na to, co o mně prozradí mé nudle, přišel ke zdravotnicím starší pán, evidentně už v důchodu, s objednávkou na jeden testík. "Jméno?" zeptala se jedna ze zdravotnic vyplňující papír. "Jsem ten vysoký ramenatý blonďák. Vejde se vám to tam?" Zdravotnice se začala hihňat a já nastražila obě uši. "A datum narození?" "Třináctého..." Následovala dlouhá dramatická odmlka. "Jo, vy to chcete dál?" "No, asi jo," zaváhala smějící se zdravotnice. "No tak schválně, kdy jsem se tak mohl narodit?" "Tak v nějakým osmdesátym?" snažila se mu zalichotit. "Těsně vedle..." Ale tak "těsně" to ve skutečnosti nebylo. Každopádně v tomto duchu probíhal rozhovor dál. A mě to pobavilo a zároveň povzbudilo. Ocenila jsem jeho smysl pro humor a říkám mu, že by se nám moc hodil na tu naši zkamenělou univerzitu jako přednášející profesor. Toho pošmourného dne mi udělalo dobře, že někteří starší lidé mají prostě pořád baterky k udržení dobré nálady za každé situace a mají potřebu ji šířit dál. To je velmi inspirující pro nás všechny. A za to má u mě ten "vysoký ramenatý blonďák" už napořád velké srdíčko.

Myslím, že je to ideální zakončení celého mého shrnutí minulého roku. Ale hlavně poselství pro nás všechny do roku, který už s námi začal hrát svou hru na život. Přestaňme se brát tak vážně, stejně z toho všeho nevyvázneme živí. Buďme trochu užiteční a budujme úsměvy a dobrou náladu kolem sebe. Život je jen takový, jaký si ho uděláme. Záleží na tom, jakým způsobem se ke všemu stavíme a kolik na to máme odvahy. Tak ať je rok 2022 veselejší, uvědomělejší a zdravější na těle i na duchu!

A teď něco z obrazových vzpomínek...

Boj o svatební kytici jsem zvládla. Tak teď už čekám. 😁

Přežila jsem mor na Festivalu fantazie díky tomuto gentlemanovi. Obdržela jsem minci zdravého pacienta.

Předtančení se stuhou na Potterfestu. Nadále se chlubím členstvím ve skupině Potterfan s.r.o...

a také členstvím ve dvou pěveckých sborech. Zde s chrámovým sborem, kde většinou zpívám v sopránu.

A kde bych byla bez svých přátel? Bez přátelství nemůžu existovat. Tady v Brně na Kraví Hoře.

Jak jsem si počínala s ručními pracemi v roce 2021.

První společné a nádherné Vánoce s přítelem.

P.S. Prvních několik odstavců začalo vznikat hned na začátku ledna. Od té doby jsem se k článku musela několikrát vrátit. Vypadá to, že s časem nebudeme kamarádi ani tento rok...