Hvězdičky v očích

Z mých neúnavně pohybujících se mluvidel vždycky vypadávalo, že jsem mnohem spíše "fantazák" než "scifař". Přitom mi vesmírné příběhy nikdy nebyly cizí. Vždyť pokaždé, když se toulám někde venku, upínám svůj zrak nadějně ke hvězdám a ke vzdáleným planetám. Noční obloha s jejími krásami jsou pro mě jednou z největších inspirací při tvoření. Tam nahoře je moje naděje, můj svět, mé sny. Jako bych tam patřila. Jenže elfové a lesy! Jednorožci a drsní hrdinové s meči, obrostlou tváří a půl kilem železného pekáče s buchtami na jedné fešné hrudi (nechte mi moje iluze, prosím!)...

No tak, co mám dělat? Krájet se nebudu, dost na tom, že to dělám postupně a po kousíčkách, zejména na společenských akcích (samozřejmě na těch fantasy) - ti, kteří mě znají, ví moc dobře, o čem mluvím. A já zase vím, že krájení sama sebe není žádná hitparáda, takže dobrovolně už to dělat nechci. 

Abych mohla být správně vyvážená, potřebovala jsem do svého života scifaře. Ačkoli jsem si vždycky dříve myslela, že to bude spíš ten hrdina s mečem, obrostlou tváří a půl kilem.... ano, je vám to určitě všem jasné.

Takže ten hvězdopravec, který mě přišel poučit o tom, co mám dělat se SCI-FI. Nejhorší na tom je, že zná takřka všechny filmy a seriály, proto v našich rozhovorech nikdy nechybí nějaká replika z filmů, na kterou většinou "odpovídám" zmateným výrazem ve tváři. Ten obrovský otazník, jenž mi v takových chvílích vyroste z hlavy, by mi mohla závidět kdejaká anime postavička.

Mělo mě proto už hned napadnout, že nezůstanu ušetřena Star Trekem - dílo starší, než jsem já sama. Její loď Enterprise mě do těchto dnů naprosto míjela, a dokonce do mě ani nenabourala. A já si radostně hopkala ve svém světě jako králíček z Alenky v Říši divů.

Popravdě jsem se na individua, která žerou Star-filmy a seriály pokaždé dívala dost nedůvěřivě. A když si onen zmíněný scifař oblékal na fantazy festivalech svou uniformu Hvězdné flotily, většinou jsem se mu snažila vyhýbat. Věděla jsem, že dřív nebo později dostanu nějakou poučku, týkající se kapitána "Kérka", kterého ten zapálenec děsně zbožňuje. Krom toho, že jsem si z toho nikdá nedokázala zapamatovat ani ň, natožpak jméno onoho mudrce, v duchu jsem se Star-obětem vysmívala a pochybovala, zda se taky občas vydají k nám na Zem, aby viděli, jak to tu vlastně vypadá.

Jenže tak to bývá, že komu se vyhýbáte, tím spíše si vás najde. A aby toho nebylo málo, postaví se vám po bok. Dopadlo to tak, že už si nějak přestávám pamatovat definici slova „fantasy“ a mnohem spíše teď prozkoumávám neznámé galaxie. A Bůh ví, jak jsem se zatraceně dostala na tu zpropadenou Enterprise! A může mi někdo, do androidího zadku vysvětlit, co dělá ten nesnesitelně inteligentní Spock v mých snech?

Stala jsem se nevinnou obětí. Ne, ještě se mi neposmívejte! Zapálený fanoušek ze mě stále pořád není. Moje buňky elfí princezny se tomu neustále snaží bránit. Ale faktem je, že najíždějí na warpový pohon…

Onoho znalce filmů a meziplanetárních příběhů jsem ale nedávno přistihla při něčem nevídaném. „Cože?! Tys neviděl Strážce galaxie?! Není možná!“ Jednou jsem se konečně cítila být na koni. Elfí princezna povýšila na královnu. A vyjela na pole… Ten pocit triumfu byl nepopsatelný.

Přesedli jsme si tedy na jinou vesmírnou loď. Společně s maniakem osmdesátkových hitovek, zelenou holkou, natvrdlým silákem, stromem a křečkem – totiž mývalem! - jsme nakonec zachránili planetu a s ní celou galaxii. A tak jsme zhltli první díl. Přítel se smál a ve mně se rozlil skvěle obviňující pocit, že za všechno můžu já.

No, nestačilo to, takže jsem se uráčela sesednout z koně a se samolibým výrazem ve tváři, nejvznešenějšími gesty, vypůjčenými od elfí borky Galadriel, jsem v počítači klikla na magickou ikonku „Strážci galaxie 2“.

Poté, co jsme zlikvidovali mimozemského boha, dospěli s Grootem – a vlastně i s tím walkmanovým hrdinou – jsme se mohli přesunout k dalším mezihvězdným dobrodružstvím. A zase jsme se ocitli na Enterprise. Jenže to už jsme odcházeli s kapitánem Kérkem – totiž Kirkem -, Spockem a dalšími členy posádky do důchodu. Je mi divné, že mě to docelo sebralo…

A teď se vrátíme k nám na Zemi, i když jen jednou nohou. Ve čtvrtek 18. února, jsme si totiž hryzali nehty, když přistávalo na Marsu vozítko Perseverance. To vám byl zážitek! A doteď mám husinu, když zvednu oči k temnému nebi, vidím červenou planetu, ze které pocházejí muži, a uvědomím si, že tam drandí jedna šikovná hračka, připomínající robůtka číslo 5. Jeď, autíčko, jeď!

Aby toho nebylo málo, přítel udělal jedno z největších rozhodnutí v životě. Po dlouhém a nerozvážném zvažování si nakonec pořídil raketu Saturn V, která v minulosti odehrála velkou roli v NASA programu Apollo a Skylab. Dostala jsem exkluzivní povolení poskládat všech 1969 LEGO dílků spolu s ním… Jestli s tím ale někdy poletíme na Měsíc, tak leda po nějakém vydatném obědě s houbami.

Zdá se, že tento životní vrcholný moment už nepředčí vůbec nic, a tak může mé soukromé SCI-FI skončit. Nakonec totiž všechno dopadlo dobře. Na růžový svátek (který by mohl zaujmout i profesorku Umbridgeovou) jsem totiž dostala tričko s dospívajícím Grootem v srdci a taky soundtrack z filmu Strážci Galaxie (čokoládu snad už nemusím ani zmiňovat, páč tu kdybych nedostala, tak by byly veškeré námluvy ztraceny!). Od té doby mám hvězdičky v očích. Jsem hudební maniak číslo 2 a dennodenně smažím CD se soundtrackem ve svém CD-přehrávači z minulého století. Nikdy se neubráním, vždycky mě nějaká skladba donutí hýkat si s ní, anebo tančit. Ale nejčastěji obojí najednou.

A aby nebylo těch hvězd na Valentýna málo, pustila jsem se po delší době do tvoření a vzala do ruky mé oblíbené akvarelové pastelky. Co z toho vzniklo, můžete zkusit hádat. A kdo si troufne a zodpoví otázku, proč mi pod rukama vznikla zrovna tato kresba, dostane zlatého bludišťáka!

Jedno je ale jisté. Z vesmírných dálek už mě nikdo nedostane. Takže pokud si někdy všimnete, že upírám svůj skelný pohled kamsi do dáli, asi zrovna nebudu doma a toulám se mimo planetu. A dost možná tam budu se svým vlastním hvězdopravcem.