Vítejte na cizím dvorku!

Snad každé město a ves má nějakou svoji zvláštnost. A pokud ne, pak si ji vycucá z kancelářské propisky. Takové zajímavosti jsou totiž dobrou záminkou k uspořádání nějaké té špatnosti (čti veřejné akce), která přitáhne lidi a taky korunky. Ale ať už jsou to místa různá a jejich unikátnosti ještě rozmanitější, návštěvník většinou prožívá své déja vu z dětství; cukrové stánky, klobásové a pivové stanice, zboží "prvotřídní kvality", blikající nesmysly pro děti, případně kolotoče a další žaludek dráždící atrakce. Na pozadí toho všeho se line živá hudba anebo historické představení.

Nenechte se mýlit, jako milovník jídla (i toho utopeného v hořčici) nejsem odpůrce takových akcí. Skoro všichni je mají rádi, zvláště pak děti, které moc dobře vědí, že když vytáhnou své osobní chodící peněženky ven, budou z toho mít leccos i pro sebe. Ještě pořád jsem dítě a něco o tom vím... Do věci však mají co mluvit i má další já, která svým věkem už nikoho neoblafnou. Ta nadchne i "jen" dobrá hudební produkce anebo precizní organizace. A přece to neznamená bezpečí lidí, kteří se ocitnou v mé blízkosti; v autodromovém autíčku bez řidičáku s šíleným úsměvem a s divoce poletujícími vlasy bourám do každého, kdo se mi postaví do dráhy.

To vše už je jakýs takýs stereotyp. A ten jsem očekávala i od Kladenských dvorků. Jenže ti lišáci mě podvedli...

Jako novopečená Kladeňačka se stále podvědomě snažím setřást ze sebe toto podivně zapáchající stigma. Ne, že bych měla něco proti Kladnu, ačkoli slovo "díra" slýchával můj přítel zpočátku docela často. S každým novým a hlavně pamětihodným poznatkem jsem toto místo povyšovala na polozemnici, zemnici, obec, až jsme se nakonec dostali k městysu. Takže, jak je vidno, proti této lokalitě skutečně nic nemám, jen odtud pochází ten učitel, kterého mám doma. Důležité ovšem je, že se Kladno stále učím poznávat. A tak mě přítel vzal v červnu na Kladenské dvorky.

Když jsem se ptala, co je ono KáDéčko vlastně zač, spousta lidí odpovídala, ale vysvětlení zněla jako když mluví ryby. Mlha jako v Karpatech. A tak jsem si představovala perníková srdce, snědé tváře s indiánskými flétnami a vlastně i ten autodrom s pořádnými bouračkami.

A tak jsme vyrazili na světskou "pouť". Hned zkraje nás tam "přivítali" muži v žlutém, jejichž pozemskou misí bylo sebrat co nejvíce podpisů, vyjadřující nechuť k hazardním hrám na Kladně. Tahle první "atrakce" mě zas až tak nepřekvapila. Pak jsme ale přistoupili k mapě s vyznačeným "hřištěm" proplétajících se uliček. V tu chvíli někdo zmáčknul tlačítko "nejistota" v mém mozku. Proč jsou tam baráčky s čísly a proč je to tak důležité? 

Zmatení se rázem proměnilo v čiré vyděšení, když mi přítel u jednoho neznámého domu řekl, ať vstoupím dovnitř. "Cože?! To mám jako vlízt k někomu cizímu na dvorek?!"

Prostá a naprosto ledabylá odpověď "jo" najednou pohnula zrezavělou pákou mé inteligence a nastartovala ozubená kolečka v hlavě. Takže proto se to jmenuje "dvorky"! Dobrý den, Vietname! Tak už jsme doma!

Nemohla jsem tomu zpočátku uvěřit, to si ti lidé pouští úplně cizí existence na svůj vlastní pozemek? Ty homo sapiens se sklony vyhazovat odpadky do trávy, plivat vlastnohrdelně vyrobená "vy-víte-co" na chodník a s chapadlovitýma rukama? Ano. Přesně tak to je.

Poprvé mi to celé přišlo tak podezřelé, že jsem odmítla vstoupit. Jenže když jsem cestou dál viděla všechny ty drzouny, kteří se vůbec neostýchají a prostě překračují cizí prahy, tak mě ta slušnost brzy taky přešla. Z podezíravosti jsem nakonec vyrostla celkem rychle. Dopadlo to tak, že jsem přítele tahala za rukáv pokaždé, kdykoliv jsme míjeli otevřenou branku.

A tak se slavil kladenský den všech zvědavců. K vidění byly maličké i velké zahrady, divoce kvetoucí i upravené, ale hlavně bylo v každé z nich něco k vystavení. Nejčastěji to byly obrázky a obrazy nejrůznějších stylů a autorů. Řekla bych, že převážná část z nich pocházela z Kladna a okolí, anebo od samotných majitelů dvorků. Byly tam i jiné výtvory jako malby na kámen, šperky z korálků, výrobky ze skla, háčkovaná zvířátka a mnoho dalšího. Jednalo se zkrátka o ruční výrobu, ale ne vše se dalo koupit. Něco z toho sloužilo "jen" pro potěchu očí.

Z některých dvorků se dokonce ozývala i muzika. V takových případech jste si mohli být jisti, že tam byla zalezlá skoro čtvrtina návštěvníků celé akce. A když tak přemítám nad tím, jak se mohli všichni nahňácat do malých ohrádek, napadá mě jen Archimédův zákon. Něco se zákonitě muselo vylít ven. Kytky? Jízdní kola? Děti? Dál už radši nemyslet...

Jeden takový kaskádový dvorek, otřásající se v rytmu hudby, se mi obzvláště líbil. Tříčlenná kapela hrála sice country, což je žánr, který do mých uší moc často nezabloudí, ale byla zatraceně dobrá. Získala jsem dojem, že se jednalo o rodinný band - máma produkovala chytlavé melodie v příjemné altové poloze, táta hravě vybrnkával nejšílenější kytarová sóla a syn, odhadem 12letý, s viditelným nadšením dával bicím co proto. Tak to se dalo poslouchat a nezůstalo jen u toho. Dokonce i pohled na ten trojlístek, hrající s viditelnou vášní, podvědomě rozhoupával skřítka potutelníka se sklony k něčemu, co by se mohlo podobat tanci.

Když už to s člověkem šilo tak, že po něm nápadně pošilhávali i druzí lidé, bylo na čase zvednout kotvy a okupovat jiný plácek na dalším dvorku. Třeba na nějakém, kde se potutelník vyřádil zas trochu jinak. Na zahradě o pár domečků dál byly umístěny dvě velké zvoncové mísy s vodou. Součástí každé z nich byla i dvě velká madla. Při šikovném tření rukou o plochy madel se začalo dít něco čarovného - voda v míse se rozvlnila a vytvořila obrazce na hladině. Přitom se zvon rozezněl a duněl - pokaždé ale jiným tónem, záleželo na rukou a způsobu tření. Ne všem se takový kousek vydařil, takže takovým nedojde dopis do Bradavic ani v příštím životě.

Ovšem nakonec se nesmáli ani ti, kteří se sebevědomě poplácávali po ramenou, když je vyděsila náhle rozpohybovaná žena, považována celou dobu za sochu. A potutelník s hlasitým smíchem zatroubil na polnici.

Otevřené zahrádky byly zkrátka jako Kinder vajíčka s překvapením. A stejně jako se čerpají veselé endorfiny z čokolády, i KáDéčko bylo zdrojem dobré nálady. A s příjemnými lidmi se komunikuje samo a rádo. Obzvláště s těmi, kteří si na akci přivedou nějaké to zvířátko. Řeč není jen o psech a dětech, ale také o papoušcích. Pokud jste byli ve správný čas na správném místě, mohli jste v davu zahlédnout i chovatelku s Arou ararouna na rameni. Samo sebou, že musela být připravená na neodbytné paparazzi ze všech stran, stejně jako byl Ara připraven přijmout jakoukoliv sušenku z jakékoliv ruky. Smůla pro něj, že měl tak přísnou paničku, takže si na pouti vyzobl velké kulové.

Největší atrakcí byly samozřejmě už tolikrát omílané otevřené branky do různých světů, které stvořili neobyčejně obyčejní lidé. Na pozadí všeho ovšem běžel i vedlejší program, který počítal hlavně s hudební produkcí. Co ale zaručeně zabavilo děcka všech věkových kategorií, bylo sbírání razítek do speciálního archu (na "potetované" děti jste ale mohli narazit také), kterého se potom dychtivě zbavovala u pořadatelů. V sobotní i nedělní podvečer se totiž pořádalo losování o ceny. A teď to nejlepší pro všechny milovníky slevových akcí: Vstup na Kladenské dvorky byl absolutně zdarma. A to se vyplatí!

Ušetřené korunky ale samozřejmě nezůstanou dlouho ušetřené. Pořadatelé přece nejsou žádní troubové! Ty prodejní stánky se někam vejít musely - a taky že vešly! Mimochodem, ještě si vzpomínáte na mé prohlášení o tom, že děti při takových speciálních příležitostech na svých rodičích vždycky něco vydyndají? Mohu to potvrdit. Osobně. Z dvorků jsem si totiž odnesla krásné šaty inspirované gotickou módou. Takže přítelova maminko, mockrát za ně děkuji! 😅

Aby nastal učiněný happy end, musí se na scéně objevit i nějaké to jídlo. Protože napapaný Mrzimor je dobrý Mrzimor - jak s oblibou říkávají hlavně moji Potterovští přátelé, kteří mě mile rádi krmí jako kozu v ZOO. A naštěstí je si i můj přítel vědom toho, že láska prochází žaludkem, takže po naší strastiplné cestě po dvorkách jsem jako malé děcko dostala za odměnu nějaké to hamu - pořádně tučného hamburgera!

Co dodat závěrem? Asi to, že Kladno, na které se z jeho útrob stále dívám s trochu podezřívavým pohledem, mě umí také mile překvapit. Dostává bod za každý dvorek, do kterého jsem mohla nakouknout a zabořit tam svou zvědavou pštrosí hlavu. Myslím, že teď už mohu slavnostně prohlásit, že slovo "díra" už si Kladno nadále nezaslouží. A pokud ho náhodou ještě někdy v souvislosti s tímto "městysem" použiji, máte povoleno mi zacpat mojí ukecanou díru.

Místní hrdina

Hlídač jednoho kladenského dvorku

Ano, uznávám, fotka naprosto kýčovitá. Nemohu zde ale nepoděkovat své drahé polovičce, jež se stále zbavuje vrstev svého oblečení (mám obavy, že jich odhazuje stále více) kdykoliv vidí svého domácího plaza na pokraji vymrznutí.

Ta socha vlevo mi přijde nějaká podezřelá...